Domažlice 2015: 1. díl

Letos, stejně jako loni, jsme obdržely pozvánku k vystoupení na konferenci Kdy(ž) je třeba prevence. Konala se pod záštitou občanského sdružení STOP PPP dne 12. října 2015 v Domažlicích.

Díky hlavní koordinátorce sdružení, paní Simoně Vroblové Váchalové, jsme rovněž v návaznosti na konferenci umístily v Domažlické nemocnici 2. etapu naší fotovýstavy s názvem Tělo může být nositelem problému, ale nemusí zobrazovat jeho intenzitu. Vernisáž této výstavy proběhla v neděli 11. října 2015. Jak hlásá krásný obr-buttonek pod záhlavím webu, výstava se koná do konce října.

Obou dvou akcí jsem se za projekt účastnila já a Kristýna.

To, co jsme během těch pár dní zažily, by vydalo bezmála na hutnější novelu. Nebo román. Pokusila jsem se to sepsat do kratšího útvaru na pokračování.

Čtěte!

Continue Reading

Až budu mít všechno vyřešený

Když jsem byla náctiletá, měla jsem problém s klukama. Teda takhle – měla jsem problém se 

sebou ve vztahu ke klukům. Jak jsem byla vychrtlá, neměla jsem žádný prsa. To bylo v pubertě 

mý velký trauma. A já si říkala, že bez prsou kluka mít nemůžu. Až budu mít prsa, budu moct mít 

kluka. Naprosto vážně jsem uvažovala o plastický operaci. Moje psychiatrička mi dokonce 

napsala doporučení, že by mi to z psychických důvodů pomohlo. Tím pádem by mi tu operaci 

mohla minimálně částečně proplatit pojišťovna! Ty nejobyčejnější a tím nejlevnější implantáty. 

Dokonce jsem byla v hlavním městě na konzultaci u chirurga. Nechal mě ohmatávat různý druhy 

implantátů a vše vysvětloval a vyptával se na mou motivaci. Má schopnost argumentace i ono 

lékařské doporučení ho přesvědčily. Měla jsem si nechat ještě čas na rozmyšlenou a pak se 

objednat na termín operace. Z kliniky jsem vzala roha a nikdy jsem se tam už neozvala. Ani jinde. 

Díky Bohu za ty dary. 

Continue Reading

Jak jsme v Brně diskutovaly

21.3. jsme se s Janou vydaly na brněnské promítání filmu Sama sebou v rámci festivalu Jeden svět. Jana už za sebou měla promítání v Praze i diskuzi, film viděla po několikáté, kdežto já vlastně poprvé a stejně tak jsem netušila, co vlastně čekat od diskuze. Vlastně ani nechápu, kde jsem sebrala tu odvahu jít povídat něco o PPP ve jménu projektu a odpovídat na dotazy víceméně sama za sebe. Brno je moje město, velká vesnice, kde se všichni znají, takže jsem samozřejmě mohla čekat známé tváře... nakonec jsem ale odcházela s dobrým pocitem.

Continue Reading

Půst s PPP, aneb co jsem si (ne)povolila

Minulý týden byla popeleční středa. Významný den v liturgickém kalendáři, kterým začíná čtyřicetidenní  čekací doba na vzkříšení Ježíše, jak je to psáno v Bibli. Těchto čtyřicet dní se označuje jako doba postní, nemělo by se jíst maso, sladit a prostě celkově se ztišit a věnovat se jiným věcem, než tělesným požitkům.

(nečekejte katolické výlevy prosím...:-) )

Continue Reading

Moje každodennost (by Em)

Absurdita absurdita absurdita každodennosti a jak vůbec ničemu nerozumím. Co myslíte tím „ničím“? Tím „ničím“ myslím „všechno“. Můžete být víc konkrétní?
Tak například čas. Jakože čas pořád ubíhá. POŘÁD. Nezastaví se. Den střídá noc střídá den střídá noc. To je hrozně banální. Prostě to tak je. Na tom není čemu rozumět, to musíš prostě přijmout. 

Continue Reading

Proč jsme k sobě tak kruté? (Zkuste malý terapeutický trik)

Jak dny plynou, vyvíjí se i můj postoj k ppp. K té mojí hybridní variantě i k ppp obecně. Díky projektu potkávám a poznávám nové holky a tak se mi dostává hodně podnětů k přemýšlení a přehodnocení.

Mám dojem, že slečny (se zástupci mužského pohlaví jsem neměla toliko čest se setkat) s ppp jsou většinou obdařeny vyšší mírou empatie. Nechybí jim ani soucit a pochopení. Jenže bohužel ne k sobě. Když brouzdám na fórech o ppp, pročítám facebookové skupiny sdružující lidi s ppp, dokonce i když čtu naše projektové maily, nacházím v nich naději, pochopení a podporu. Tyto pozitivní vyjádření jsou však téměř výhradně adresovány druhým, nikoli sobě.

Continue Reading
Close Menu