PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY A SKUTEČNÉ ZKUŠENOSTI NA CESTĚ ZA UZDRAVENÍM

Jak se tak uzdravuju (teď už nepochybuju o tom, že to tak je, proto se to nebojím nazvat pravým jménem), pociťuju něco, co se hrozně těžko formuluje. Vždy to musí vyznít šíleně a banálně, ale je v tom pro mě esenciálně důležitý, životní perspektivu měnící objev. Kdybych to měla vměstnat do jedný věty, tak by to asi znělo takhle: "ŽIVOT NENÍ O JÍDLE". Heureka!!! To je objev ve 27 letech, vole. Jsem vděčná za to, že alespoň někdy. A o čem teda ale je?! Doprovázejí to pocity euforie i veliký zmatenosti.
 

Těsně před Vánoci jsme využily čas ke skoro kompletnímu setkání projektového jádra a  společnému víkendu v Jeseníkách. Po delší době jsme se vrátily ke skutečné podstatě toho, proč fungujeme. Protože nefungujeme prvotně proto, abychom se fotily, přednášely, nebo sbíraly příspěvky do publikace, ale prvnotně fungujeme proto, abychom tu byly vzájemně jedna pro druhou, což platí i pro vás. Pro mě osobně (a možná je to proto, že žiju v zahraničí a nemám tak možnost účastnit se dalších akcí) projekt v první řadě představuje skupinu skvělejch holek, se kterýma bych jinak asi sotva měla možnost se setkat, protože každá žijeme jinde a jinak, ale přesto jsme si v mnoha věcech podobné, a v mnoha věcech taky ne, máme společnou řeč, a kde jí nemáme, tam to vůbec nepřekáží.

Moje tělo na tom není dobře, kazí se mi nehty, záda jdou do kytek, a když se na posteli otáčím tak to už přirozeně netáhnu břišním svalstvem ale stehnama,

k čemuž připočtu-li únavu-čilost neodpovádající reálným výdajům,

dostávám se k jednoduchému výsledku, a to, že jsem si úspěšně pokazila standartní stav těla.

Že jsem překročila určité normální hranice a jsem v pásmu celkové nepohody.

Moje tělo je chodící odpaďák, ani to nemůžu nazvat "kompostem" byť se jedná o samé organické potraviny, jejichž zbytky jsem poháněna poslední dvatři týdny (možná dýl?), ale které složením neodpovídají tomu, na čem se mi přirozeně dobře funguje.

Bylo opravdu krásné poledne, když sme začly směřovat do centra.

Naše první kroky směřovaly k DéeMku. Překvapivě bylo otevřeno i takto v neděli a my mohly doplnit nezbytné zásoby papírových pilníčků na nehty (víte, že PPP se podepíše nejen na středu těla, ale i na koncových oblastech typu vlasy nehty?) a pokračovat směr nemocnice.

Domažlice, ač se nezdají, jsou sakra vleklé a i když nebylo teplo (přestože krásně a sluníčkově), tak jsem se i s ultralehkou gemmou opotila.

Úplně na konci, chabých několik metrů před cedulí s přeškrtnutým názvem města odbočka do prava a stoupáček, na jejímž konci vlevo stála NEMOCNICE DOMAŽLICE.

Ráno budíček,

zázvorový čaj a jo, vypli nám to, chlap se přiznal dobrovolně,

protože "jste už přeci hodně večer pracovaly",řekl pan domácí, když jsem zmizelý internet zmínila.

 (Ty vole, být jiné nátury, necháme si vrátit půlku peněz jako odškodné za "znemožnění dokončení práce a tudíž jsme se -je jedno že mohly – nemohly připravit na konferenci")...

Tělo nebo člověk (tělo už je jenom věc)

Mám velmi citlivý radar na anorektičky. Funguje možná tak, jako to prý snad funguje mezi gayema, že se mezi sebou poznaj. Tzv. gay dar. Tak já zavádím pojem anorexic dar. Danajský dar ovšem.

Konečně jsem se dostala k dopsání nejzajímavější části z naší cesty za konferencí do Domažlic!

 

Nevím, kolik vážím. Nevím, jaký je můj kalorický denní příjem. Nevím, jaké je moje BMI. 

Konference v Domažlicích. Jakákoli konference, na které můžeme s projektem zaznít v rámci tématu.

Narozdíl od loňska bez trémy.

Vize jedna: Nedělní cesta podzimním ránem, líná káva kdekoli se nám zachce, zahození batohů a kabátů, instalace fotovýstavy,trochu ostýchavé zahájení,

hudba a mluvené slovo nerušivě plnící prázdný vzduch nemocničního prostoru,

potom úsměvy a klid,oblíct sbalit a nechat svému osudu, 

hledat a najít nocležiště,

odhodit batohy,

courat se úplně kdekoli se nám bude chtít, po sedmé večer vyzvednout na nádraží Teréz, a spolu s L. zajít ve čtyřech někam na projektové pivo, načež se odebrat do nosležiště, zalehnout a spát,

ráno nohy a podpaží do umyvadla,

v zrcátku obličeji dodat trochu šťávy make-upem, obléct slušnější civil a vyrazit na konferenci podat svědectví o tom, co jsme zač.

Dá-li Pánbůh, prodat pár knih, a ve zdraví se večer navrátit každá do své domoviny.

Obraz jedna: Čtvrtek, nocležiště zrušeno. Majitel objektu si nás tam dle slov paní pořadatelky konference nepřeje.

Placené ubytování? Jehla v kupce sena (lepší přirovnání je asi tuhé hovno v kupce hnoje).

V pondělí ráno jsem se omylem probudila budíkem o hodinu dřív. Ani to mi ale nezabránilo přesvědčovat Kristýnu, že je dnes krásný den a že konference bude dobrá a že tam bude určitě wifi připojení.