Kdo jsme
Zuz, 22let
5 let s PPP v různých vlnách, posledním rokem pomalé vyprchávání PPP jako takové a hledání co dál…
Na začátku mé poruchy příjmu potravy byla čistá snaha zhubnout, což se mi také chvíli dařilo. Až o několik let později jsem si uvědomovala špatné hubnoucí tendence, objevovala jsem staré jídelníčky obsahující jablka, jogurty a rýžové chlebíčky. Přitom jsem tehdy zároveň byla schopna i jíst sladké a pít alkohol bez ohledu na kalorie. Problémy s jídlem a tělem jsem tehdy naprosto nevnímala a vlastní přiznání problému přišlo až se změnou projevů, kdy se z anorektického hlídání stalo přejídání, zvracení a depresivní stavy a časté výpadky z reálné existence, to vše vyplynulo ze ztráty těla, které přestalo reagovat a normálně fungovat.
V té době jsem začala malými nárazy jedení a začala jsem vnímat své tloustnoucí tělo hodně kriticky a zvráceně. V momentě kdy se mi poprvé podařilo vyzvracet jídlo, přiznala jsem rodině a okolí své problémy a zároveň se rozjely nejhorší záchvaty přejídání a zvracení v celém dosavadním období PPP.
První kroky léčby vedly k odborníkům, psychoterapii a nutriční poradně, ale všechny snahy spíš jen odrážely hloubku reálných problémů a terapie se bohužel v mnoha případech míjela mým potřebám. Velkou oporou mi byly svépomocné knihy, sdílení s lidmi se stejnými potížemi v projektu a hlavně aktivní život. Prodlužovaly se období bez záchvatů, ale stále také přicházely. Hlavním bodem mého zlepšování bylo zjištění, že skutečným karambolem byly mé sebedestruktivní sklony na hranici trestání, odosobnění od skutečného těla a odosobnění od vlastního reálného života, který jsem nebyla schopna emočně prožívat, natož tak vstřebat.
Během let se stav zlepšil do fáze občasných atak ubližování jídlem ve vypjatých chvílích neklidu na duši. Téměř se mi znormalizovalo běžné jedení a stále pracuji na vnímání těla v jeho funkčnosti a potřebnosti bez ohledu na proporce, na váhu nebo čísla, ale pouze na pocity zdravě fungujícího těla v běžném životě.
Aktuálně jsem ve fázi dozvuků PPP a snažím se zjistit, co ze mě za ty roky zbylo a co je potřeba hledat v sobě znovu. (Brzy se taky objeví první potomek…)
K zastižení, setkání se na kafe, procházku či povídání a dalším podnětům k projektu a jeho směru, jsem v BRNĚ (Ivančicích, Oslavanech)
Pokud mi chcete napsat mail: zuzana@nadruhypohled.cz
Jana, 25 let
8 let s PPP v různé intenzitě, 9. rok – na cestě k uzdravení
Porucha příjmu potravy se mi rozjela spolu s depresí v důsledku traumatické životní situace a trvá již 8 let, během kterých kolísá její intenzita a mění se její projevy.
V depresi jsem začala mít nechutenství a zároveň se u mne vynořila velmi silná nespokojenost se svojí osobou a to včetně fyzického těla. Bylo pro mne nesnesitelné „vydržet“ ve svém těle, připadalo mi, že moje tělo není mně vlastní, že je neadekvátní mojí představě o tom, kým jsem. Své reálné tělo jsem začala odmítat, nedovedla jsem s ním být v souladu. Začala jsem sledovat svojí váhu a úmyslně jsem se utvrzovala ve svém nechutenství, které získávalo jasný cíl: zhubnout či jednoduše abstraktně – vypadat líp. Střídaly se u mě různé postoje k jídlu, od úplného nejedení, k dietaření, ojediněle jsem i zvracela. V podstatě veškeré tyto potíže byly motivovány mým odporem k sobě samotné a nepřijetím se.
Od začátku jsem byla přesvědčená, že porucha příjmu potravy není mým zásadním problémem, a tudíž že řešení spočívá někde hlouběji než v povrchovém „vyřešení“: začni normálně jíst!
Prošla jsem léčbou antidepresivy (kterých jsem vystřídala opravdu hodně), psychoterapiemi, denním stacionářem, léčbou na psychiatrii i alternativním léčením, atd. Pochopila jsem, že hlavní roli v mém uzdravení hraje moje vlastní iniciativa a především trpělivost a vytrvalost.
K zastižení, setkání se na kafe, procházku či povídání a dalším podnětům k projektu a jeho směru, jsem v PRAZE.
Pokud mi chcete napsat mail: jana@nadruhypohled.cz
Kristýna, 28 let
9 let s PPP přerušovaně, od 2013 zdravá
Porucha příjmu potravy ve mně latentně dřímala téměř 5 let, během kterých jsem si uvědomovala netradiční vztah k sobě a k jídlu, ale nepřipadalo mi to natolik závažné nebo život ohrožující, abych na to mohla nahlížet jako na problém. V devatenácti letech jsem měla vybudovanou závislost na medikamentech napomáhajících trávení a spalování tuků a rovněž sebepoškozovací rituály. V průběhu následujících let jsem se stala matkou. Mateřství probíhalo paralelně s PPP, úzkostmi a dalšími přidruženými psychickými obtížemi, které již zasahovaly do běžného života na úrovni hlavy i těla. V roce 2010 jsem po tragické události v mém životě celkově zkolabovala. V této chvíli jsem si byla schopná poprvé v životě uvědomit, že mám poruchu příjmu potravy, což mi napověděly nejen výsledky „testů“ na portálech o PPP, ale také výsledky zdravotních vyšetření.
Rozhodnutí vyléčit se přišlo na začátku roku 2011, kdy jsem začala blogovat. Nejtěžší pro mě v tomto období bylo přijmout fakt, že navzdory „vnějším“ projevům nejsem schopna se ztotožnit s myšlením bulimičky nebo člověka trpícího záchvatovitým přejídáním. Moje „přejídací“ záchvaty, končící zvracením, byly o dost menší, než jsem si přečetla v publikacích o PPP, a rovněžtak jsem ani jednou neprožívala úlevné pocity během konzumace „zakázaného jídla“. Mou PPP bych nazvala sebepoškozování jídlem.
Potýkala jsem se dlouho s přijetím faktu, že přestože nespadám do žádné „klasifikované“ hraniční PPP, poruchu příjmu potravy mám, a je potřeba ji rozklíčovat a léčit.
Během následujících tří let jsem v rámci samoléčby absolvovala nejtěžší ataky nemoci. Opustit hraniční projevy PPP (zbavit se závislosti na medikamentech a přestat zvracet) bylo paradoxně snadnější, než ukočírovat patologický vztah k jídlu a přístupu sama k sobě.
Postupně se mi ale podařilo najít cestu ke zdravé podstatě svého já, která mně zachránila život. Cesta k oproštění se od PPP byla zdlouhavý, bolestivý a náročný proces, během kterého jsem postupně zjišťovala, kdo vlastně jsem, co potřebuju, co mi dělá radost nebo co naopak nezvládnu. Byl to proces, který mě opakovaně donutil postavit se čelem nejen strachu a negativnímu vlivu zvenčí, ale i sama sobě. Největším zjištěním pro mě bylo, jak moc je důležité neobelhávat sama sebe a své okolí, ve kterém žiju, ale aktivně řešit problémy a nepopírat svoje vnitřní potřeby. Opustit „ochrannou PPP“ se mi ale podařilo až zkraje roku 2013, díky nevědomé „podpoře“ tehdejšího pseudopřítele, který mě neustále vystavoval emočně zátěžovým situacím a nutil prožívat reálný život bez ohledu na moje (pokřivené) nastavení.
Od roku 2013 se soustředím na budování lepšího vztahu sama k sobě, učím se přijímat sebe ve svém těle, a pracuju na zlepšování vztahu sebe samé vůči ostatním lidem. Naštěstí se moje PPP nepodepsala na mateřství, a užívám si pozvolna nabývající důvěry ve svou ženskost v roli rodiče.
V létě 2015 jsem začla docházet na psychoterapii, kterou se snažím upevnit si dosavadní životní pokroky. Navzdory předsudkům jsem se „svým“ terapeutem maximálně spokojená a náš vztah hodnotím jako rovnocenný, přínosný a motivující.
K zastižení, setkání se na kafe, procházku či povídání a dalším podnětům k projektu a jeho směru, jsem mezi PRAHOU a PLZNÍ. Vyskytuju se i v TÁBOŘE.
Pokud mi chcete napsat mail: kristyna@nadruhypohled.cz
Moni, 25 let
8 let s PPP, již několik let zdravá
Ve 13 letech jsem začala hubnout s povrchním úmyslem stát se krásnější a oblíbenější , a s těžšími niternými důvody jako byly podivné vztahy v rodině, kritika nejen těla od mých nejbližších a absolutní neúspěch v sociálním životě zapříčiněný ne vždy dobrovolnou izolací. Nemajíc se čeho v životě chytnout, chytla jsem se své diety a nechala se jí stáhnout až na anorektické dno, ze kterého jsem se, opět pod vlivem kritiky a pokračujícího neúspěchu, začala samovolně vyžírat o 2 roky později. Tehdy začalo období daleko horší, ve kterém jsem se plácala dalších 6 let mezi záchvaty přejídání a zvracení ve snaza vrátit se ke staré váze, protože jsem se neuměla ocenit jinak, než ručičkou na váze. Opakované kolapsy nevedly k ničemu jinému než k depresi. A za tohle jsem vlastně ppp vděčná, protože teprve díky všem očividným nekontrolovatelným abnormalitám v mém chovám a myšlení jsem si uvědomila, co všechno je v mém životě špatně a to nejen co se jídla týče. Neměla bych odvahu svůj život měnit, pokud by moje situace nebyla tak akutní, jak byla. Prošla jsem individuální i skupinovou psychoterapií a ambulantní léčbou na psychiatrii. Mám z léčby dobré zkušenosti, ale primární je podlě mě vlastní motivace a odhodlání měnit nefunční věci a vztahy v životě.
K zastižení, setkání se na kafe, procházku či povídání a dalším podnětům k projektu a jeho směru, jsem v PRAZE.
Pokud mi chcete napsat mail: monika@nadruhypohled.cz
Martina, 26 let
15 let s PPP v různých intenzitách a modifikacích
V 11 letech jsem začala hubnout, protože už jsem nechtěla být nadále největší ze všech dětí, taky jsem byla frustrovaná z nepřijetí na vytoužené gymnázium, roli hrála rovněž podivná hodnotová hierarchie u nás v rodině. Po asi jednoleté akutní anorektické fázi následovalo zhruba 5 let přísně udržovací fáze. Na podnět máminy kamarádky, která sama kdysi anorexii prodělala a rozpoznala závažnost situace, jsem začala ambulantně docházet na psychiatrii a poprvé jsem se začala léčit. Po několika letech léčby spojené s užíváním psychofarmak a kombinované s rodinnými terapiemi jsem se dostala na zdravou váhu a naučila se normálně jíst. Stav normálního jedení, normálního přibírání, hubnutí či udržování váhy podle ročního období, životních událostí a mých rozhodnutí trvá zhruba 7 let. Hlavní symptomy – nejedení či výrazné omezování jídla a hubnutí tedy vymizely, zůstaly ale přidružené projevy nemoci: deprese, narušený sebeobraz a neakceptování vlastních hranic, potřeba výjimečnosti, nerozhodnost, obsedantní myšlenky na jídlo, občasné záchvatovité přejídání, nerealistická očekávání od sebe a života.
Léčba na psychiatrii mi zachránila fyzické zdraví a vděčím jí za návrat do života. Posílila ve mně ale latentně dřímající potřebu řádu, která vyústila až v jakousi závislost na (jídelním) řádu a v panických atakách nastupujících, když je onen řád narušen. V tomto stavu jsem se v okamžikách procitnutí cítila velmi nesvobodná, neflexibilní až života neschopná, proto jsem vyhledávala další a další formy léčby ve snaze se zachránit. Arteterapie, která se u mě minula účinkem, skupinová terapie, která vedla až k individuální terapii. Ta mi zásadně pomohla odvrátit pozornost, která byla doposud téměř výhradně zaměřená na jídlo, na sebe a vztahy v rodině.
Několik let probíhalo zdánlivě ideálně – studovala jsem na vysoké škole, měla přátele, byla jsem aktivní v oblasti svých zájmů a získala velmi dobrou práci, která mě naplňovala a dávala mi smysl. Ukončila jsem studium a získala elitní stipendium pro navazující studium v zahraničí, kam jsem i odjela a rychle se integrovala. Bylo to období relativní spokojenosti, vykoupené ovšem potlačováním přítomných problémů. Držela jsem se svého pevného řádu, protože jsem v rámci něj byla výkonná a vyhýbala jsem se situacím, které by můj řád mohly ohrozit. Když takové situace přece jen nastaly, dostavovaly se paralyzující úzkosti a pocity neskutečna.
Po nějaké době mě vyhýbání se řádu narušujícím situacím omezovalo natolik, že jsem si musela přiznat, že mám stále problém, který se nějakým způsobem týká jídla, přestože nemám problémy s jedením jako takovým a přestože nikde nemůžu najít informace o takovém možném průběhu PPP.
Je to asi rok a půl, co jsem se tomu problému rozhodla podívat do očí v plné jeho nekráse, posvítit si na všechny jeho aspekty, různě zmutované za všechny ty dlouhé roky. Nic nezapírat, všechno si přiznat a přijmout. Tohle období probíhá doteď. Nazývám ho druhou pubertou, filozofickým probuzením či existenciální krizí. Je to nanejvýš divné a zajímavé období, kdy poprvé procitám do reality a snažím se vidět svět bez mřížky jídla. Vracím se sama k sobě a poznávám se, objevuji své hranice a snažím se je akceptovat. Pochopila jsem, že jídlo u mě plnilo, a částečně stále ještě plní, funkci jistoty, bezpečí, ukotvení ve složitém světě. Snažím se jít každodenností bez této kotvy – což neznamená, že bych nejedla, ale že se snažím vrátit jídlu tu funkci, která mu náleží. Aktuálně tedy svou PPP vnímám existenciálně – nerozumím spoustě věcem na světě a spousta věcí mi přijde absurdní, stejně jako jedení. Jako se musím naučit žít s touhle absurdností a nesmyslností existence, musím přijmout fakt, že pro život je nutné jíst. V téhle fázi jsem narazila na projekt Na druhý pohled a spolusdílení a existování s holkami mi pomáhají na mé cestě.
Vzhledem k tomu, že žiju v zahraničí, jsem v Čechách fyzicky k zastižení jen nepravidelně a ne příliš často. Sdílení adalším podnětům k projektu a jeho směru jsem otevřená prostřednictvím jiných forem komunikace jako mejlování, skypování či dopisování.
O projektu
únor 2013
Projekt „Na druhý pohled“ vzniká z iniciativy Zuzky a Kristýny. Obě za sebou máme bohaté zkušenosti s poruchami příjmu potravy, jejich dopadem na fyzické zdraví a s různými způsoby, jak se z nich vyléčit.
Obě jsme byly nebo jsme v kontaktu s odborníky v dané oblasti, ale i přes opakované tendence či zdravá období vedoucí k fyzické revitalizaci a oproštění se od známých a nejdůležitějších zlozvyků, se nám zatím nepodařilo oprostit se celkově.
Na první pohled ani jedna z nás nevykazuje známky viditelným způsobem, který je v obecném povědomí běžné společnosti pokládán za nejdůležitější příznak/projev těchto poruch.
Obě máme širokou škálu fungujících aktivit které nás baví, ani jedna z nás nemá panickou hrůzu z váhy, nepočítá kalorie nebo pravidelně nezvrací, přesto jsou ale naše životy každodenně demolovány absurdními myšlenkovými pochody, nezdravým přístupem k jídlu a sebepoškozovacími obcesemi.
Tato skutečnost je pro mě i pro Zuzku komplikovaným problémem na pomezí cynického humoru, sebepřijímání a životní skepse, ani jedna z nás ale zatím nechce rezignovat 🙂
Našim cílem není měnit dogmatické představy společnosti, šokovat nebo upozorňovat na rozsáhlost problematiky, ale spíše využít našich možností a potenciálů, a společně otevřít dveře šanci na posun zase o kus dál.
.
duben 2014
Hned na začátek – kdo jsme?
(Po víc jak roce projektování tohohle projektu.)
Jsme Zuz a Kristýna a Moni a Jana, které tvoříme jádro,
myslím že po roce postupného seznamování a spolupráce, mohu za všechny napsat, že tvoříme tým, který si věří a který je schopen realizovat nápady a dosahovat cílů, vyplývající ze společného „názoru“ na problematiku poruch příjmu potravy.
Potkávat se spolu různě individuálně na kafích, posílat si myšlenky a nápady mailem a sms, číst a sdílet postřehy o PPP, povídat si, neočekávat zbytečnosti, být sama za sebe bez přetvářky. Rozhodovat se o grantu a nakonec jej rušit, dávat a dostávat zpětnou vazbu a podporu.
Tak bych shrnula naši práci uplynulého roku.
Bez důvěry a nepodmíněného přijímání bychom asi těžko opouštěly virtuální svět a svoje osobní ulity, a vynášely nejen informace, alesvědčení sami sebou do společosti (netřeba defnovat společnost).
Bez těchle věcí bychom asi těžko viděly smysl v tom, vytvořit publikaci, nebo se dokonce někde svlékat a nechat se fotit.
Taky je ale fakt, že postavit se do čela projektu, který se týká něčeho tak citlivého, jako jsou poruchy příjmu potravy, na jedné z nejmasovější sociální síti, když v mnoha případech o našich problémech nevědělo/neví nejbližší okolí, není jednoduché.
Na druhé misce pomyslných vah leží důraz na zachovávání soukromí nejen v příspěvcích, ale i osobních životech. Tahle zdravá anonymita je pro nás důležitá nejen z hlediska ke všem, kteří se na projektu podílí externě, ale i pro nás samotné.
Teď, po roce vzájemného poznávání a sdílení, po roce individuálních cest s/od PPP můžeme růst s projektem společně. Vydání publikace a realizace připravovaného happeningu (o něm více infa později), bude docela velký krok na více rovinách pro všechny z nás.
A to „všechny“ nejsme jen my 4 z týmu, ale taky V., Kujacik, Hana, Jitka a další holky, které dotvářejí podobu toho, co děláme. Docela čerstvě máme v projektu i dva pány, jeden z nich tu už má svůj příspěvek, druhého představíme později.
Jak se začla řešit publikace a bylo potřeba dostávat zpětnou vazbu od lidí, kteří se zapojovali,
zjistily jsme mezery v komunikaci,
zjistily jsme, že někdo byl překvapen, že jej ještě v projektu „zmiňujeme“ a aktivujeme,
jako by poslání příspěvku byla jedinná věc, která se provedla.
Jakoby to tu mělo být stejně jako na fórech, kde zapadají osobní příběhy do propastí času a jsou zasypávány dalšími a dalšími…
.
Tím se dostávám k tomu, CO DĚLÁME A PROČ TO DĚLÁME?
V prvé řadě neděláme věci, které nechceme dělat. Proto očekáváme stejný přístup od ostatních. Očekáváme negativní reakci, pokud komukoli bude něco nevyhovovat.
Neočekáváme nulovou reakci.
Poruchy příjmu potravy jsou závažné onemocnění celého člověka (Kristýna: chtěla bych jednou mít odvahu na to vyvěsit veřejně lékařské zprávy z doby, kdy jsem se odhodlala pokusit se vyléčit), v některých případech končí smrtí (a nejsou to ojednělé případy).
Část poruch příjmu potravy probíhá ve spojitosti s informační dezorientací a přehlížením ze strany okolí (nebo dokonce s přihlížením okolí) a drtivá většina je doprovázena pocity vytržení z kontextu Života – pocity nepochopení, pocity tmy a samoty (a je úplně jedno, jestli se jedná a anorexi nebo atypické záchvatové přejídání).
Myslím si, že hlavním nosníkem našeho projektu je podvědomě vnímaný bezpečný prostor pro existenci nás takových, jaké jsme skutečně.
Jaké jsme skutečně, to znamená se strachy, s nepřijímáním, s neschopností a nechutí bavit se o poruchách příjmu potravy a o tom, jak na tom zrovna jsme, s osobními potřebami,
ale také s kreativitou, osobními nadáními, talenty a sny…
Myslím, že je to právě tento bezpečný prostor, vytvářený slovem a tichem každé z nás, který nám umožňuje společně něco vytvářet.
Nejsme profesionálové přes sociální komunikace a marketing, proto nemáme žádné strategie na to, jak přitahovat a rozhýbávat ostatní lidi. Nabízíme možnosti připojení se, vnesení dalších podnětů a názorů. Věříme tomu, že poukazování na rozmanitost PPP a vzájemná podpora může hojit nejen nás, nemocné, ale i veřejnost, často zcela mylně na PPP nahlížející.
Nikdo z nás neočekává nereálné výstupy,
nemáme zapotřebí plytce vyřvávat do světa pravdy o PPP,
současně se ale nechceme topit ve vlastních hovnech nečinně, když se v nich můžeme topit a něco s tím dělat.
Každá světlejší chvilka znamená krůček dál.
A některé z nás mají PPP už za sebou.
.
Vydání publikace pro nás je v překladu „vyjádření niterních pocitů a postojů prostřednicvím kreativní činnosti„. Přestože máme každý jiný život, jiné nastavení, jiné limity, jiné požadavky, přání a taky jiné problémy, myšlenky a prožívání PPP nesou podobné znaky.
V publikaci jsou tyto podobnosti očividné (a také je zajímavé srovnání našich/vašich zkušeností s odbornými texty o PPP, mnohdy téměř v opozici a to by mohlo být zajímavé pro nezainteresovanou část společnosti i odborníky).
.
Proto bychom i chtěly nadále dostávat podněty ze stran „externistů“, a postupně tento pojem zahodit a prostě jen fungovat společně, ať už na bázi osobní nebo anonymní. Nezáleží na formě, záleží na obsahu.
Záleží na komunikaci a ochotě pomáhat si.
.
na.druhy.pohled@gmail.com
…
říjen 2014
V našem dosavadním projektovém stmelování došlo k významné skutečnosti. Sešly jsme se na kafe s Mgr. Terezou Nagy, která působí jako psychoterapeutka v Brně. Její specializací jsou právě poruchy příjmu potravy. Proč? Protože… protože narozdíl od většiny odborníků, kteří PPP řeší, Tereza PPP prošla a zná ji tedy z obou břehů.
Setkání s Terezou přineslo krom úžasné zkušenosti pro nás z projektu i více… Tereza s námi navázala „spolupráci“, nejlépe to vystihuje asi označení PROJEKTOVÝ SUPPORT. Na haPPPeningu nám i pokřtila naši knihu.
Co by mohlo ostatní zajímat, tak mimo psychoterapeutickou praxi Tereza vede i doléčovací skupinu pro ženy s PPP
http://www.psychoterapie-brno.info/mentalni-anorexie-a-bulimie/
a od letošního listopadu speciální skupinu pro ženy, jež mají problém s přijetím vlastního těla.
Více na jejím osobním webu:
http://www.psychoterapie-brno.info/
…
Únor 2015
Do projektového jádra přichází Martina. Narozdíl od nás ostatních nevedla/e osobní blog. Přesto, stejně jako my, prožívá svůj boj s PPP napříč svým „bohatým vnějším životem“. To, s jakou samozřejmostí do projektu zapadla, potvrzuje fak, že projekt má vpodstatě cílovou skupinu, a že má smysl pokračovat v tom, co děláme, resp. snažíme se dělat. Medailonek si Martina vyplní v brzkém budoucnu.