Vyhoďte mě z těla ven

Těsně před půlnocí, pár minut po příchodu z večerní "dodělávky" v práci, mám zase jednou nutkavou potřebu vyhřeznout z vlastního těla.

Svědím sama sebe uvnitř toho pomačkanýho obalu. Pocit největšího hnusu. Před deseti lety jsem si jednu dobu systematicky jizvila nohu, otevírala stále stejná místa, devět linek, kterých se už nezbavím (a nebylo například příjemné o pár let později ležet na gynekologickém křesle v porodnici, jedním okem koukat na chvějící se dítě v břiše, a druhým udržovat oční kontakt s primářkou, která se starostlivě ptá, "kdo vám to udělal?", "Od čeho to máte?" ),

ani se jich zbavovat vlastně nepotřebuju, dokumentují jednu etapu mého života,

prý uzavřenou, říkala jsem si ještě před měsícem…

 

A od té doby opakovaně potřebuju trhat vlastní tělo,

o nohu už vůbec nejde,

je to nutkavá potřeba zhyzdit se, rozkuchat ten papír,

nůžkama vzít čelo, a třeba i kus tváře,

poškodit si viditelně to,

na co se lepí trosky,

ty lidský myslím, s penisem mezi nohama,

abych si mohla oddechnout,

že už nikoho nemusím zajímat vůbec…

.

Jsem zhrzená,

vidím akorát to, že téměř všechny dvounohé potvory, říkající si lidé,

vidí moje chování, zvyky a taky třeba nálady,

ale pochopit ten princip, podle kterýho se řídím, princip,který mě občas přitáhne, ale nikdy neškrtí ani nesvazuje,

už nedovedou.

Je to furt dokola to samý,

jejich koláže z koníčků a zájmů, jedno dvě životní moudra k tomu,

většinou i s poučením,

celý to má ale trvanlivost jen několik měsíců, 

(takže si pište, na vařenou nudli lze Kristýnu tahat až několik měsíců),

poté dojdou zásoby, 

a protože se jedná o lidi prázdný, zůstávají viset v ničem,

začnou mě děsit svou prázdnotou,

a vůbec tím, co jsou zač,

zažila jsem vlastně jen jednou v životě mužsko-ženský "vztah", který mi sedl opravdu na tělo.

O nic víc tam vlastně hmatatelně nešlo,

nemohlo jít,

to všechno, co se budovalo uvnitř, nepodlíhalo sebevětší přitažlivosti,

a podlíhat nebude i nadále,

prostě to jen je.

 

Ale ani tohle mi nebrání v touze zdevastovat se,

odpírat si naději na to, že se o to můžu opřít,

že nejsem sama,

 

a že si smím vytvořit jasné hranice ve svém "zasraněgándíovském" přístupu ke všem, kteří ke mě přicházejí

(tohle se zrovna jednomu chlapovi vystihnout podařilo – "seš jak zasranej Gándhí furt"),

že smím nemít pochopení pro všechno, pro co pochopení mám,

umím totiž porozumět téměřjakékoli narušené mysli, a tudíž se opírám o tu zdravou podstatu,

v naději (hele ji! Tak nakonec ji mám?),

že se prodere na povrch.

Hovno z toho,

je to akorát moje tělo, co má šanci někoho měnit.

.

Seděla jsem nedávno ve vlaku naprosti ženské,

svůdné šestatřicátnici,

fotografka, malířka,

červený nehty, blond vlasy ve dvou cůpkách, kabát Desigual,

pár pneumatik na břiše, který ale nejsou vůbec rušivé, ba naopak tomu dávají správný výraz dospělosti,

přesný prototyp "femme fatale, kokety, královny umění a postelí",

byl to doslova podprahový válečný konflikt na ženské rovině mezi náma,

já proti ní, se svýma hnědýma očima a červenýma vlasama,

na tričku dětská kresba domečku, potištěný kalhoty a šátek ladící každou barvou s jedním kusem mého oblečení,

čerstvě zrající životní moudrostí a zkušenostma,

ale kdybych s sebou měla KáBé (jeden kluk), musela bych studem odejít, 

neboť (by) mě zcela zastínila ve všech viditelných rovinách,

a vlastně i těch dalších,

protože mladistvý způsob myšlení, a naprosté kočírování ženské role,

(žádný babochlap, který zvládne všechno tak jako já)

dává možnost "stát se mužem" valné většině, ze které se potom dá i vybírat.

Chtěla bych asi  jednou taky takhle vypadat,

včetně toho tvoření,

ale bez toho prázdna uvnitř prosím,

takže chci vlastně říct působit, ne ´vypadat´,

…protože nikoho už nezajímá, že mi dala svou vizitku a i by mě chěla fotit, což jsem zahrála do outu, a pak mi odepsala na mail, ve kterém jsem se jí ptala, zda mi může zajistit katalog k výstavě, kterou dělá její přítel v Bukurešti, neuvěřitelně hloupou odpověď o tom, že to není ničí povinnost, a že to stojí peníze, a že děkuje za pochopení,

přestože (vím, že průvodce k výstavám nerostou na stromech a nejsou v galeriích volně na stojánku, tudíž je jasné, že jde pouze o možnost zprostředkování a hlavně doručení do ČR) by mě ani ve snu nenapadlo, že by to měl být dar, anebo pokus o vlezdoprdele.

Doprdele.

Doprdele doprdele, mám chuť vylézt ze svého těla, a moct tak prostě vklidu existovat,

alespoň sama se sebou, když už to jinak jinde nejde…Vážím si tě blá blá blá…

Irituje mi slovní spojení "čím blíž bohu, tím víc pokušení",

připadám si jak nějaká jeptiška, u které někdo odpočítává čas, než se zvrhne do některé z postav De Sadeho románů,

přitom jediné, po čem toužím, 

je uvolněná existence sama v sobě v souladu.

Tělo je nositel duše,

duše odráží podstatu člověka,

tělo si nevybereme, můžeme se o něj pouze starat, a zlepšovat jeho dovednosti,

včetně těch vzhledových,

ale nemůžeme jej považovat za oddělitelnou část osobnosti,

nebo ještě hůř – za majetek.

Už brečím,

protože si to teď píšu přímo pod nos,

sama sobě,

není to majetek,

ale někdy mám prostě nutkavou potřebu zhyzdit se,

a to hlavně ve chvílích,

kdy jsem nepochopena, nerespektována, nebo ve chvílích, kdy vidím, jak se na mě někdo dívá jako na maso.

(závěrem musím napsat, že se nepovažuju za krásnou. Myslím si, že mám od přírody hezké rysy, a postavu, která imponuje určité části lidské populace. Moje životní boje a posuny posledních let, kdy jsem zvítězila nad smrtí jak v hlavě, tak v těle, jsou pro mě ale stále natolik významné, že si potřebuju tělo prožívat jako "dar", a ne jako veřejně přístupný pozemek. Potřebuju si prostě asi ještě nadále diktovat a dopřávat jen to, co je mi příjemné, 

a teprve až se naplní určitá "míra" (kterou zatím jen tuším), stane se tělo normální součástí i v tom "praktickém" mezilidském slova smyslu,

a nebude mě nejspíš iritovat, když se někomu líbím víc fyzicky, než duševně.

Také se mi pak pravděpodobně nebude stávat, že se budu chtít trestat za to, že si mě někdo vybral místo pro život spíš do postele, a byl schopen to zpečetit i zasnoubením.

Tak.

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Close Menu