Blog

Vždyť nemůžu ani s jistotou říct, kolik měřím. Někdy tak, jindy onak, podle metru, podle vyrovnané páteře nebo podle toho, jak krušný jsem měla den.

Tak k čemu tyhle exaktní analýzy.

 

 

Kéž by to šlo tak rychle i s tělem.

Je to už delší doba, co jsem psala o sobě. Naposledy v březnu. 

 

Prošla jsem různýma fázema a různýma stavama a ne vždy všechno bezprostředně souviselo s ppp. Ale to tak bývá. Ať víc nebo míň, stejně nakonec souvisí všechno se vším. Do určité míry.

 

Nejpodstatnější je asi to, že se od Vánoc 2014, kdy jsem si tak nějak volně (nic na sílu a hlavně žádná předsevzetí a měření) řekla, že prostě… po vánočních hodech nezahájim detox, že prostě neodlehčím jídelníček kvůli tomu, že jsem o Vánocích jedla salát a cukroví. Že nezačnu cvičit jako blázen. I když pravda, nedávno jsem ve svém poznámkovém bloku našla dost podrobný rozpis na cvičení během zkouškovýho, tj. leden, únor (ale ten jsem nedodržela). 

Že prostě přestanu aktivně a všelijak podloudně a prapodivně hubnout.

Nedala jsem si za cíl přibrat. Nebo jíst všechny potraviny a jídla, kterých se bojim. Nepsala jsem si žádný předepsaný úzkostný jídelníčky. 

snídaně-svačina-oběd-svačina-večeře  

 

Bleh.

Z toho by mi hráblo hned na začátku.

 

Na tomhle místě ovšem pociťuju potřebu pro budoucí čtenáře zdůraznit, že ačkoli se moje ppp pohybuje ve spektru anorexie, reálnou natož kritickou podváhu jsem nikdy kloudně neměla. 

Taky chci napsat, že tohle není žádný návod. Prostě jenom píšu o tom, jak jsem to prožívala já.

 

Takže teda, šla jsem na to pozvolna. Nesledovala jsem se. Ok, sledovala jsem se, ale ne tak brutálně jako dřív. Občas jsem pozorovala svý břicho a stehna v jednom jediném zrcadle doma, co nám zbylo nezakryté. Občas jsem se zvážila. Občas jsem si kvůli váze i vzhledu pobrečela. Ne občas, ale strašně často jsem se doma před odchodem převlíkala několikrát jako magor.

 

Hodně často mi kvůli tomu všemu bylo zle. Měla jsem a pořád ještě mívám nájezdy na to – že zase přestanu jíst nebo jídlo aspoň omezim. Je to jako droga, je to snadný tomu podlehnout. Stres je spouštěč a já jsem ho měla víc než dost. Sáhnout po nejedení by bylo snadným vyvrcholením, rychlou úlevou. Jako že pro sebe/ se sebou dělám aspoň něco.

Ale neudělala jsem to.

 

Ani trávení nebylo uplně ok. Nikdy to se mnou nebylo asi tak zlé, jak to slýchávám od holek v projektu, které mají důsledky bulimických excesů. Ale příjemný to taky nebylo. Ale postupem času jsem si zvykla a beru to normálně, na denním pořádku, tak to prostě je. 

Když snim jídlo, na které nejsem zvyklá (protože jsem se mu dřív úmyslně vyhýbala), je hodně mastné, anebo dokonce je objektivně uplně v pohodě stravitelné a nijak moc kalorické, ale třeba obsahuje (klidně i jen ve stopovém množství) něco, co jsem si opravdu dlouhodobě zakazovala (smetana, máslo, sádlo, bílý cukr, tvaroh, ale i obyčejný sýr, který není nízkotučný nebo bílé pečivo) – následuje průjem. Jsou to věci, který moje hlava odmítá ustát a doslova se z toho podělávám. No holt mám to, na čem jsem opravdu dlouho usilovně pracovala.

Další nepříjemností bylo nutkání na zvracení. Někdy se mi prostě chtělo zvracet z ničeho nic, lhostejno zda po jídle nebo po hladovění, zvedal se mi žaludek. 

Taky mi dlouho trvalo odlišit pocit zda je mi špatně od žaludku nebo jestli mám hlad. Jenom jsem cítila nepříjemno v břiše, ale nebyla jsem schopná detekovat, co po mě tělo jako chce…

Tyhle dva poslední body ale přešly relativně rychle (cca po půl roce).

Jo a ekzémy. Tak ty mi teda nezmizely.

 

Dost často lidi v léčbě ppp mluví o vlčích hladech. Nezřízené pojídání a sycení se… protože prostě hlad.

Vlčí hlady v zásadě nejsou nic špatnýho. Tělo probouzející se k životu si prostě bere a žádá to, co mu bylo odpíráno. Horší je to pro psychiku, ne každý to ustojí a řada lidí (hlavně těch s anorexií) si po první takové události o sobě začne vážně myslet, že propadli bulimii nebo záchvatovitému přejídání.

Já jsem tohle měla jen párkrát. Připadalo mi opravdu divný, když jsem snědla větší porci než můj přítel a třeba jsem si ještě přidala. Přejedená jsem si nepřipadala, cítila jsem hlad a chtěla jsem jíst. Že bych se cejtila přejedeně a myslela jsem si, že jsem to s množstvím jídla fakt přehnala, to se mi mockrát nestalo. Respektive často jsem si myslela, že jsem toho snědla až příliš a měla bych jíst míň. Ale do opravdu reálného fyzického (anebo dokonce bolestivého) přejedení se jsem se nedostala snad nikdy.

 

Klíčový pro mě ani tolik nebylo množství jídla jako spíš jeho druhy a chutě. Nesnědla jsem toho objemově třeba ani moc, ale potřebovala jsem doslova ztláskat pátý přes devátý. Potřebovala jsem cejtit chutě a vůně jídla. Dřív jsem ryla nehtama v zemi, když jsem šla kolem pekařství, ale sama od sebe pro sebe bych si tam nikdy nic nekoupila, propáníčka, bílý pečivo a ještě k tomu sladký! A teď jo. Tak mam na to chuť a chci to sníst a co jako? Jednou večer jsem musela jít po městě hledat, kde maj ještě otevřený pekařství, protože jsem v jednom seriálu zahlídla skořicovýho šneka a prostě: jsem-ho-musela-mít! jinak bych se asi zbláznila. Tohle ale taky netrvalo celou dobu nebo snad věčně. Jakmile jsem si nějak zvnitřnila pocit, že tohle všechno můžu mít, přestala jsem po tom tak zuřivě prahnout.

 

Pracovně to pro sebe nazývám efekt hojnosti.

 

Když víte, že můžete jíst cokoliv, nebudete posedlý barevnejma pendrekama nebo sladkym pečivem (jako jsem kupříkladu byla já).

Jednoduše jsem si to ověřila v praxi – nakoupila jsem si to a ono a ještě tamhle to, protože jsem to přece tak moc chtěla a mam to ráda a chutná mi to a neměla jsem to dva roky a já nevim co… A pak to doma leželo klidně dva měsíce, protože… jsem to už nějak nepotřebovala. Všechny chutě byly v rovnováze uspokojeny mým normálním jídlem.

Hodně jsem se našla v indickém jídle, které jsem se za poslední dobu celkem naučila vařit. Baví mě používat to výrazné koření a kombinovat všechny možné chutě, vůně a taky miluju rejži, žejo. Nevadilo mi koupit si hůř dostupný koření a vysolit za něj víc peněz… protože to bylo ono. Bylo to jídlo, který jsem dokázala jíst i sama doma a užít si ho. A ruku na srdce, takovejch jídel moc neni, abych to do sebe o samotě nesoukala jak vatu.

 

Abych tak nekecala ještě o těch vlčích hladech. Vlastně dost extrémní vlčí hlady jsem zažívala po hulení (marihuana v menším množství obecně podporuje chuť k jídlu) a u někoho může naopak toto propukat po alkoholu, protože se jednoduše omamnýma látkama uvolňují pouta sebekontroly a vyplouvají na povrch potlačený tužby. Ale i po hulení se mi tyhle obří hladovosti nakonec dost umenšily v přímé závislosti na tom, jak jsem víc a víc jedla normálně v každodennim životě a přestávala jsem si upírat.

 

Mohla bych psát ještě o různých věcech, ale pro dnešek skončím.
Ráda bych pak někdy napsala o poruše sebeobrazu a postoji k zrcadlu.
A taky o proměnách motivace, což je v léčbě ppp velmi podstatný téma.
Ale pro dnešek bylo písmenek dost.
Budu ráda za vaše podnětné podněty a připomínavé připomínky.
Mějte krásný dny nejenom v barevnym podzimnim listí!

 

Jana

 

jana@nadruhypohled.cz