Napsáno před pár měsíci po výzkumném skype–interview ohledně užívání internetu lidma se zkušeností s PPP. Přemýšlela jsem, co o povaze toho skypu vykládat spolubydlícímu a svému date.
A co máš pořád vyprávět o všech těch svých skypech, aktivitách a setkáních?
Vymýšlet si něco, a samotný akt lhaní je náročný a vyčerpávající.
Proč není možný o PPP mluvit jako o
práci
studiu
chřipce
vztazích?
Nálepka tabu posilovaná tabuizováním lidmi, kterých se to týká.
Jaká odsud vede cesta a jak moc je nutný se obětovat pro osvícení a pomoc ostatním vyjitím s vlastní potrhanou kůží na trh?
Ne, nebyla to moje terapie.
Ne, nebylo to pracovní interview.
Jsem součástí takovýho výzkumu, týká se to aktivit takový ženský skupiny, který jsem součástí. Víc do detailu o tom mluvit nechci, promiň.
Z dnešní perspektivy dodávám: Nebo vlastně možná ráda bych, ale nemůžu, nebo nevím jak.