O nespavosti jako dalším podivným ochranným mechanismu

Přibližně od Vánoc mám problémy se spaním. Je polovina května. Tedy se už skoro 5 měsíců pohybuju v jakémsi meziprostoru mezi bděním a sněním, životem a smrtí. A to jsem vždycky bejvala hardcorovej spáč. V těžkých obdobích jsem se do spánku utíkala, abych nemusela myslet. Že já bych mohla mít problémy se spánkem, no to by mě ani ve snu…

Nejtěžší byl konec prosince a leden. Některý noci byly jistě nejdelší v mým životě, následující dny jedny z fyzicky nejnáročnějších. Nejvyhrocenější momenty, na který nerada, ale přesto vzpomínám:

Jsem tak vyčerpaná, dlouhodobě i akutně z nevyspání, že to bolí, a já mám pocit, že to mý tělo nemůže už dlouho vydržet a já musím umřít na fyzický vyčerpání. Balím si baťůžek nezbytností, píšu kamarádce uklidňující vzkaz (předtím si sama zavolám pro uklidnění), a vyrážím do krizovýho centra s nejasnou představou, co jim tam budu povídat, s nadějí, že si mě tam nechají a já si konečně odpočinu. Za pár hodin se odtamtud vracím ještě víc ubitá, než když jsem tam odcházela, navíc s pocitem, že jsem nezodpovědná a hysterická. Kamarádka mi utře slzy, naloží talíř polívky a já pod vlivem neurotik a hypnotik usnu. Hypnotika (Stilnox) jsem brala už předtím – dala mi je v dobré víře máma, která má sama velmi citlivý spánek. Sice se po nich vypnu, a tím i mý rozhovory a obsesivní myšlenky v hlavě, ale druhej den mě bolí srdce, hlava a nedokážu úplně vykročit ze sebe, ale zároveň sama u sebe taky nejsem. Zase – nacházím se tak někde v podivným mezi. V tom „mezi“ se toho nedá moc dělat. Někdy. Jsou toho různý druhy. Jako jsou různý druhy únav. Tady v tý se dá jenom chodit na procházky a poslouchat hudbu. Na dlouhý dlouhý dlouhý procházky. Ty procházky byly v P. ke kostelíčku s hřbitovem, tady k moři. Obojí mi přijde hodně symbolický.
Ty prášky jsem po několika týdnech vysadila. Vážně mě unavovaly víc než únava přirozená.

Další zlom a pád byl, když jsem šla navštívit kamarády – původně na večeři, ale nakonec jsem zůstala celý víkend v jejich pohodlné manželské posteli, protože jsem se únavou zhroutila a nemohla se ani pohnout.

Když má únava jen o trochu jiný odstín, zvládla jsem a zvládám v ní vyřizovat extrémně náročný věci, který by mě jinak dostávaly do kolen. Ucházet se o práci. Opustit hrozně moc lidí. Přestěhovat se do jiný země. Úplně změnit svůj životní styl. Přejít ze studijního života do pracovního. Pustit se do prvního dospělýho vztahu ve svým životě. Pronikat do reality ven ze svý choroby a jejích mnohaletých vzorců myšlení a chování. Protože když jsem unavená, tak nemůžu o věcech tolik přemýšlet a ani toho mnoho cítit – únava je nejsilnější emocí. Takovej nějakej náhradní mechanismus za odcházející PPP asi. Abych se z tý reality neposrala. V poslední době do ní pronikám. Jednou za pár mizerných nocí se pořádně vyspím a vstanu s čistou hlavou. Potom pozoruji, že mám celkově míň strachů a myšlenek na jídlo, tím pádem vnímám na mnohem víc procent okolní svět. A cejtim toho strašně moc. Někdy jsou to ještě návaly starejch emocí. Lítost nad minulostí. Pocítění stávajícího vakua – ta choroba zabírala ale strašně moc místa v mým životě! K tomu aktuální emoce, protože konečně cítím taky adekvátně v závislosti na události a nejen na jídlo.

Takže je to takovej mechanismus, kterej mi pomáhá při přechodu do zdravýho života. Připadám si jako housenka, která si vědomá toho, že z ní může být motýl, ale aktuálně se nachází ve stadiu kukly, který je strašlivě náročný. Snad to přežiju. V těch neunavenejch dnech po vyspalejch nocích, vždycky si tu realitu trochu osahám, porozhlédnu se – a pak se zase stáhnu zpátky do únavy. Aby toho nebylo moc naráz. Poco a poco, jak říkají Španělé s oblibou.

Další důvody nespavosti určitě jsou i zátěžovost a novost životní situace – přestěhování se do cizí země bez jakýchkoliv jistot. A divoký večírkový období, kdy jsem nectila doby spánku.

Zajímavý je, jak únava mění vnímání času. Z dlouhodobýho i aktuálního hlediska. Aktuálního – je silnější než strachy ohledně časů jídla. Takže pomáhá zvládat nepravidelný nebo pozdní či nejistý časy jedení, který by mě jinak velmi rozrušovaly, často spustily panickou ataku. A s tou pozitivní zkušeností, že ty situace byly zvládnutý, se pak lépe funguje i v neunavených dnech. Z dlouhodobějšího hlediska – bývám moc unavená na to, abych litovala minulosti nebo se trápila budoucností. Je jenom tady a teď a s tím je potřeba se nějak vyrovnat.

A jak to nespaní vypadá prakticky? Nemůžu usnout. V hlavě si přehrávám x-krát určitý situace s lidma, vedu s nima imaginární rozhovory. Hlavně s muži teda. Ty představy se mi hrnou do hlavy samy, jakmile ulehnu do postele, nemám nad nima žádnou kontrolu, nedokážu je zastavit. S terapeutkou jsme je identifikovaly jako nahrazení obsesivních myšlenek kolem jídla obsesivníma myšlenkama spojenýma se sociálníma vztahama. Tím se dostáváme víc k tomu, o čem má PPP byla. To všechno je obrovskej pokrok, ale čeká mě ještě spousta práce, než se stanu motýlem.      

Napsat komentář

Close Menu