Moje každodennost (by Em)

Absurdita absurdita absurdita každodennosti a jak vůbec ničemu nerozumím. Co myslíte tím „ničím“? Tím „ničím“ myslím „všechno“. Můžete být víc konkrétní?
Tak například čas. Jakože čas pořád ubíhá. POŘÁD. Nezastaví se. Den střídá noc střídá den střídá noc. To je hrozně banální. Prostě to tak je. Na tom není čemu rozumět, to musíš prostě přijmout. 

No jo, ale co si s tím počít? Jak to myslíš? A auta pořád venku jezděj. A lidi choděj do práce a z práce. Nemám problém ani s nocí, autama nebo nedej bože lidma. Mám problém asi se sebou? Jakej prosímtě problém? No jakože mý tělo taky pořád funguje. Jako koloběh střídání dne a noci nebo jízda aut. A moje mysl to všechno vnímá a neví, co si s tím má počít. Jakože jak fungovat pořád? Jak být pořád v sobě? Celou dobu vnímat? Jak plynout lineárně jako čas? Já mám pocit, že ostatním plyne čas lineárně. Teda on objektivně lineárně plyne samozřejmě. Ale já se zasekávám. Hrozně moc často se zasekávám. Moje mysl. Nevím, co dál. V ten moment. Co mám teď dělat a proč? A není to náročný pořád něco dělat? Jak to ti ostatní lidi dělaj, že plujou s časem? Nebo neplujou? Působěj tak. Na ulicích, ve Straßenbáhnech, na seminářích, v kavárnách a hospodách při rozhovorech s přáteli. Vnímaj a reagujou promptně. Pak jdou nakoupit a domů a pořád mluvěj. Jakto? A o čem? Jaktože je zajímá kurz eura a jaký byl tvůj den v práci? Nebo spíš – jakto, že mě to nezajímá? Co si mám počít s informací o stoupání nebo klesání kurzu eura? (Já opravdu nevím, jestli stoupá, nebo klesá. Jak se to pozná, co to způsobuje a co to ovlivňuje? A jsem špatnej člověk, když mě to nezajímá?) A pak tu máš tu věc s jídlem. To už bych měla zase jíst? Jakto? Proč? A jaktože ostatní lidi se takhle neptaj? A jedí? V jakoukoliv denní nebo noční dobu, několikrát denně, s chutí? Bez rozpaků. Bez přemýšlení. LIDI, PROČ JÍTE? A jsem špatnej člověk, když se mi nechce jíst? (Stejně nakonec vždycky jím, mami – už několik let, ale často skutečně nerozumím tomu, proč. Stejně jako jdu do školy nebo do práce – protože to je normální, protože se to má, a protože kdybych nešla, byl by problém. Protože kdybych nejedla, byl by problém.)

Když se na ty otázky snažím logicky odpovědět – člověk jí proto, aby mohl žít. Aby jeho tělo mohlo fungovat. Oukej. Ve snaze přijít věci na kloub (jedný, pořád tý samý věci, samozřejmý věci, už x let), ptám se dál a dál, vše podrobím důkladné analýze, vše rozložím na molekuly a atomy a ty se mi pak nedaří složit zpátky a vede to akorát k ještě větší paralýze. Topím se v atomech a molekulách. Na některý věci se prostě NESMÍŠ ptát. (Třeba – proč žít? Proč se podílet na tom každodenním hin und her? K čemu to? Komu tím prospějeme?) Když mě to napadá samo. Se ptáš vole jako malý dítě. Tohle už máš mít dávno vyřešený, ne? Ve svým DOSPĚLÝM věku. PROČ MÁM TAKOVEJ PROBLÉM NĚKTERÝ VĚCI PŘIJMOUT. Třeba to s tím jídlem. A jsme u toho zase.

Člověk jí taky proto, aby neměl hlad. Co když nemám hlad? Proč bych měla jíst, když nemám hlad? Protože tvý tělo to potřebuje. Co ty víš o mým těle? Co TY víš o svým těle? A ta věc s hladem – jak to teda máš? Ty nepociťuješ hlad? Nikdy? Nikdy a nebo vždycky.
??? No mně někdy přijde, že vůbec nevím, co to je, mít hlad. Nemám hlad, protože pravidelně jím. Jím, i když nemám hlad. A jindy, jindy mám zase pocit, že mám hlad pořád. Neukojitelnej hlad. Obojí mě stresuje. Stresuje mě, když hlad mám, stresuje mě, když hlad nemám. Každopádně se mý myšlenky často točej kolem vlastního hladu. Počkej, to je zajímavý, cos řekla – proč tě stresuje, když máš hlad? Proč tě stresuje, když hlad nemáš? Jakože co konkrétně tě na tom stresuje? Dokážeš to pojmenovat, popsat? No. Den jakoby byl čekáním na hlad. Když nepřichází, jsem nervózní, že … já nevím proč. Že moje tělo nefunguje správně? Že budu muset jíst, i když nemám hlad? Že jsem divná? Že mě pak napadá, že teda jíst nebudu, když hlad nemám a vymkne se mi to z kontroly a budu hubnout? Trochu zhubnout by ti neuškodilo, děvenko. Máš docela břicho. Břicho větší než prsa. Etc. atd. No, a když hlad přichází, tak mě to děsí. Stydím se za něj. Že mi kručí břicho. Mám pocit, že mý tělo mě zrazuje. Kručí na veřejnosti, takovej trapas! A znamená to, že budu muset ZASE jíst. Už zase! Ty vole do prdele už zase! A ostatní určitě tak často hlad nemaj jako já. Můj hlad je největší na světě a pohltil by vás všechny. A není to trochu v rozporu s tím, že hlad nemíváš? Je to v naprostým zasraným rozporu… A jak takovýhle situace řešíš? Když se ti něco takovýho honí hlavou? Jak je řeším… Někdy jím, někdy nejím, někdy z toho dostanu úzkost, která mě paralyzuje třeba několik hodin, někdy si zakouřím, jindy myslím na smrt, někdy se stočím do klubíčka … a pak se jdu najíst. Ale co je všem těm situacím společný je asi melancholický závoj na mých očích. O dimenzi výš je pocit veliké životní únavy a ptaní se, jak dlouho to ještě takhle bude a když to takhle bude dlouho, jak dlouho já to vydržím/chci vydržet. Ztrácím tak hrozně moc času, víš? Hrozně moc času a energie. Tady těma myšlenkama, který jsou vlastně úplně malicherný. Vždyť já mám CO jíst, ježišmarja! Kolik lidí na světě nemá co jíst! To ti řeknu přesně, podle WFP OSN asi 870 milionů lidí. To je jako deset Němecek a tři čtvrtě. A ty MÁŠ co jíst, nemůžeš se jenom rozhodnout. Jak je to všechno směšný.

Ale já to vím tohleto všechno žejo. V jednom fakt zoufalým momentě mě napadlo, že bych se měla přihlásit do dobrovolnickýho programu a jet pomáhat do Afriky, abych viděla opravdový hlad, uvědomila si pravou hodnotu potravin a nějak to se mnou hnulo, haha! That was a good one. Ale to by bylo hrozně umělý. Útěk z reality, myslím. Realita je taková, že jsem se narodila v Evropě, v dobře situovaný rodině. To je realita, kterou bys měla přijmout. A být za ni vděčná! A neutíkat někam do Afriky. Protože sama nevíš, co se sebou. To není správná motivace pro humanitu, věř mi.
Já myslím, že máš jen moc volnýho času. Kdybys musela makat od rána do večera, neměla bys čas na takový myšlenky. Kdyby ses musela otáčet, aby sis vydělala na živobytí. Aby sis vydělala na jídlo. Ty všechno máš. Jsi rozmazlená holka. Dík, to mi moc pomohlo! Tak se mám teda otáčet? Já se docela otáčím, víš. A pak ztroskotám na těch věcech, který se mi dějou v hlavě. Jakože si myslím, že si to nejdřív musím vyřešit. Nebo se to vyřeší až – životem? Je to začarovanej kruh. Tvoje bába je začarovanej kruh!

A takhle je to každej den. S přemýšlením o jídle několikrát denně. A to si studujte a bavte se o kurzu eura, piště dezertace, navazujte vztahy, buďte vtipná a duchapřítomná! Někdy je to horší, někdy je to lepší. A k tý každodennosti jsem taky napsala jednu krátkou báseň. Je jako refrén odrhovačky, zpívat pořád dokola. Už před několika lety. A je pořád aktuální. Bude aktuální pořád. Její obsah. Ale snad se změní přemýšlení o obsahu.

Už zase

se holit

a vodu na špagety solit

už zase

jít spát

a ráno nechtít vstát

///

Po třiceti opakováních přijde drobná variace:

Už zase

se solit

a vodu na špagety holit

 

Poté, co jsem si udělala večeři, shledávám – budu muset jít nakoupit. Už zase! Všechny položky úzkostlivě sepisuju na lísteček. A na místě se nebudu umět rozhodnout a nakonec si stejně koupím to jako vždycky, bez ohledu na chuť a potřeby těla a ledničky. O tom třeba příště.

 

Napsat komentář

Close Menu