21.3. jsme se s Janou vydaly na brněnské promítání filmu Sama sebou v rámci festivalu Jeden svět. Jana už za sebou měla promítání v Praze i diskuzi, film viděla po několikáté, kdežto já vlastně poprvé a stejně tak jsem netušila, co vlastně čekat od diskuze. Vlastně ani nechápu, kde jsem sebrala tu odvahu jít povídat něco o PPP ve jménu projektu a odpovídat na dotazy víceméně sama za sebe. Brno je moje město, velká vesnice, kde se všichni znají, takže jsem samozřejmě mohla čekat známé tváře… nakonec jsem ale odcházela s dobrým pocitem.
O filmu Sama sebou jsme zde už psaly. Byla jsem zvědavá a film se mi taky moc líbil. V některých momentech mi zajížděl úplně pod kůži, ale jak jsme se po filmu s Janou shodly, těžko říct, jestli byl film pochopitelný pro širokou veřejnost, která očekávala tématiku PPP. Já to v tom viděla jasně, ale přece jen, nebyl to standartní film o vyhublých dívčinách, co prostě „nežerou“. Bylo to svým způsobem komplikovanější a hlubší.
O to víc jsem byla zvědavá, jak bude vypadat diskuze. Po filmu část publika odešla a docela obstojná část zůstala. Velice příjemná a milá moderátorka nás vyzvala nahoru a spolu s námi zakladatelku sdružení Anabell Janu Sladkou. Po krátkém úvodu, kdo a co jsme, přišly první dotazy. Byla mi zima a klepaly se mi nohy, nervózní jsem ale moc nebyla. Spíš nejistá v tom, jestli vůbec lidi chápou o čem to mluvím, co odpovídám – dávají ty moje poslepovaný úvahy nějaký celkový smysl? Odpovídám vůbec na otázku? Nejsem spíš zklámání, nechtěli slyšet něco jiného? No jo, sebekritika nade mnou vládne i na místě, kde jakékoliv hodnocení nemá prostor.
Mezi otázkami pro nás byly i docela zapeklité morální oříšky. V momentě kdy se jeden mladý muž zeptal, jak má přesvědčit svou partnerku, že je krásná, i když ona se vidí tlustě a kdovíjak… jsem byla v rozpacích cokoliv odpovídat, protože o pár metrů vedle jsem viděla svého milého a před očima se mi míhaly chvíle, kdy se úzkostlivě snažím před ním zakrýt svoje břicho. Co na to říct. Jak poté odpověděla Jana – kdyby na tohle existovala nějaká účinná rada, chceme ji znát, samy ji potřebujeme pro své muže. Dály se nakousla témata jako:
-
pomůže léčbě zjistit psychický prapůvod problémů
-
lépe řešit problémy po stránce psychické nebo jídelníčkové
-
jak moc ovlivňuje dnešní společnost, média etc. rozpuk PPP
-
jak se dá napravit jídelníček (rovnou svíčkovou se šesti nebo postupně nebo jak vlastně?)
-
vzájemný vliv lidí s PPP – proana komunity vs. svépomocné skupiny či náš projekt
Diskuze byla plodná, moderátorka jako osoba zcela na svém místě, publikum dobře přijímalo a dávalo dobrou odezvu, setkání s paní Sladkou mě potěšilo. Řekla bych, že pocit jsme měly dobrý obě a mělo to smysl. Na závěr jsme dostaly taštičky s čajíkama a biosuperveganzdravýmafairovýma sušenkama a Jana se vydala pomalu na cestu domů. Já si odchytla milého a vyrazili jsme oddechnout si a zchřoupat ty dobrý sušenky.
Ná závěr bych jen rádoby fllozoficky dodala, že diskutovat takhle otevřeně není jednoduchý, ale vidím to stále víc a víc užitečný. Člověk má pocit, že je potřeba lidem sdělit jak to teda někdy je, ať nemají předsudky a snaží se chápat. Protože pak je to jednodušší i pro nás, co se těma problémama prokousávají. My si tím žijeme, hledáme, zjišťujeme odborně i neodborně, snažíme se pochopit, zdolat, léčit, napravovat samy sebe a tak taky o dost víc zevnitř rozumíme vlastní problematice PPP. Pak stojíme před lidma, kteří ví, že existuje anorexie, ale co dál? Co jako máte za problém, holky? Co řešíte? Kroutíme hlavou, jak je možný, že to nikdo nevidí, že nikdo nechápe? A tak tyhle diskuze vidím jako přínosný spojovátko, aby si ani jedna strana nemusela připadat ztraceně.
Zuz