Konečně jsem se dostala k dopsání nejzajímavější části z naší cesty za konferencí do Domažlic!
Slavnostní zahájení nakonec bylo oproti očekávání o maličko míň slavnostní, protože oproti programu nastala změna: pan starosta Domažlic měl toho času povinnosti jinde a tak se zahájení ujala pořadatelka konference – bc. Simona Vroblová Váchalová. Přednáškový sál byl zaplněn téměř celý, o to se postarala v hledišti se účastnící jedna třída střední školy oboru Učitelství pro MŠ. Pozvání absolvovat domažlickou konferenci letos přijaly také dvě významné paní doktorky z pražské Psychiatrické kliniky na Karláku.
Oproti minulým ročníkům (letos se konal IV.) trvala konference pouze jeden den, nikoli dva dny. Začínalo se mezi 8.30 a 9.00 a předpokládaný konec měl být kolem šesté hodiny večerní. Program konference byl rozdělen do čtyř bloků, mezi kterými vždy proběhla menší nebo větší přestávka na kafe či oběd. Téma konference zůstávalo stejné jako loni – tedy prevence. Prevence v širším smyslu slova, to je podstatné, program se netýkal výhradně prevence ppp, ale také prevence patologických jevů v třídním kolektivu, patologických jevů ve stravovacích návycích předškolních dětí nebo třeba patologických jevů v genetické personalizaci výživy.
První přednáška se týkala koordinace prevence v Plzeňském kraji. Zajímavé téma. Přednášející se představili a sympaticky vybídli posluchače (stejně tak jako v zahajovacím úvodu paní Vroblová Váchalová), ať se s případnými dotazy hlásí okamžitě a bez ostychu, na konci přednášky možná už nebude pro otázky tolik času. Nažhavila jsem si propisku a poslouchala se zájmem o tom, jaká jsou úskalí poskytování generální prevence, co na to vyhláška 72 a co na to ministerstvo školství, učitelé na školách a tak. Pak se přihlásila jedna slečna ze střední školy s dotazem, co že je to přesně ta generální prevence a čím se liší od té druhé prevence. A bylo vymalováno. Při poslouchání odpovědi se můj zájem o výklad přednášejících proměnil v upřímné zděšení.
Odpověď se zakládala na protidotazu, zda je slečna metodičkou prevence…? Slečna samozřejmě nebyla metodičkou prevence, zůstávala nadále studentkou druhého ročníku střední školy, což taky bez okolků přiznala. Přednášející ji tedy uzemnil ujištěním, že výklad o druzích prevence a specifiku generální prevence by zabral opravdu mnoho času, takže – . Stručná jasná odpověď. Kdo by to čekal, od metodika prevence, he.
Naštěstí pak o přestávce zasáhla paní pořadatelka a přednášející osoba na její popud přeci jen poté poskytla plnohodnotnější odpověď.
Program byl opravdu pestrý, nejen co do témat ale i do typů přednášejících. Našly se příspěvky, které mě nadchly, ale i jiné, takové, které mě beze zbytku otrávily. Vinou takových nebylo samotné téma přednášky, jako spíš její typ a cíl (udělejte to a to nebo zahynete!).
Na konferenci se žel mihly i takové přednáškové performance, které lze označit za self-promo akce. Jejich struktura vypadala povětšinou následovně:
– nastínění problému (máte ve své třídě šikanu? hojí se vám špatně rány?)
– odborná analýza problému (to se děje proto a proto)
– vypreparovaná část řešení problému označená za jedinou schůdnou cestu (problém vyřeší pouze náš seminář anebo naše tabletka)
Což na jednu stranu chápu – odborník na svůj obor by měl být přesvědčený o správnosti své metody. Na druhou stranu už nedovedu pochopit absenci poznání zdravé míry. Je smutné, že zajímavá informace v hledišti zanikne v údivu posluchačů nad veřejnou onanií daného odborníka. Nepříliš plodné z hlediska konceptu konference byla také krátkozrakost některých nabízených řešení a černobílé nahlížení problému.
Mrzelo mě, že u některých příspěvků byla prakticky vyloučena možnost diskuze a produktivní dotazy a připomínky zanikaly, aby daly prostor opěvným hlasům na daný produkt nebo službu. Alarmujíci byla neochota některých přednášejících odpovědět na dotaz, který by nepotvrzoval jejich autoritu.
Podivuhodný byl případ muže přednášejícího o možnostech určení genetického typu člověka za účelem vytvoření nejvhodnějšího jídelníčku. Po té, co onen muž uvedl cenu služby, zazněl dotaz na to, zda neuvažují v jeho mateřské společnosti o zpřístupnění této služby sociálně slabším jedincům. Podivuhodné bylo tedy především (asi – domnívám se) nepochopení dotazu a následná odpověď ve formě úvahy o tom, kolik dnes stojí byty na domažlicku a že přeci jen žádní zaměstnanci v dnešní době nepracují zadarmo. Naštěstí pána utla v rozvoji referátu na téma rozložení finančních sil v dnešní společnosti jiná paní z publika, která "přeložila" předchozí nepochopený dotaz – zda by tato vědecká společnost neuvažovala o navázání spolupráce s pojišťovnou či poskytování služby za splátky.
Konference ale zahrnovala i příspěvky, které byly opravdu podnětné, inspirativní a otevřené diskuzi. Z těch nepřemnoha bych tu chtěla zmínit hlavně přednášku o stravování dětí v předškolním věku. Paní Plzáková byla osvěžujícím důkazem toho, že když se chce, všechno jde i při dnešním nerovnovážném rozložení finančních sil ve světě. A ještě k tomu s úsměvem na rtech!
Dozvěděla jsem se o tom, že břečky ze školní/školkové kuchyně opravdu nejsou v pedagogických zařízeních nezbytností a že při poskytnutí prostoru a možností (jednoduše: ukázat jak na to) jsou i paní kuchařky z takových zařízení ochotné se učit novým receptům a zařazovat potraviny, které nejsou v jídelnách běžné (jáhly, ryby, čerstvá zelenina…). Jednoduchá a dobrá byla taky zásada, s níž by měly být podle tohoto programu děti vedené ke zdravé výživě: všechno alespoň ochutnáme. A sbohem všem přeslazeným čajům a umělým šťávám s krédem: vše co žije, vodu pije!
Náš příspěvek…
Náš příspěvek byl letos spíše neformálnějším pohovořením o projektu Na druhý pohled, o tom, co prožívá člověk zasažený ppp a jaké má potřeby. Mluvily jsme o nástrahách internetu, které by se měly brát v potaz hlavně pokud chceme mluvit o prevenci ppp. Zdůrazňovaly jsme (na podnětný dotaz metodika prevence z publika), že ačkoli působíme na internetu a zakládáme si na anonymitě, nepodporujeme v projektu tendence k izolaci a utápění se v problémech. Projekt není alternativou k léčbě ppp, ale může pomoci při hledání osobní motivace a aktivity v rámci bezpečného prostoru. Pozvali jsme účastníky konference na naši výstavu otevřenou v Domažlické nemocnici (během října) a také na akci, kterou budeme konat v Plzni koncem ledna (brzy o ní dáme vědět).
Paradoxní bylo, že právě na náš příspěvek se paní doktorky z pražské Psychiatrické kliniky na Karláku nedostavily, ačkoliv to byl z celého programu konference jediný příspěvek týkající se primárně poruch příjmu potravy.
Otevřely jsme otázku chápání poruchy příjmu potravy jako možné vývojové fáze při utváření osobní identity v dnešním světě, na kterou pak víceméně "navázal" pan doktor Marinov ve své přednášce. Přednesl svou teorii urychleného biologického dospívání člověka podmíněného současnými životními podmínkami, kdy nastává puberta v době, kdy ještě psychika jedince nestačila projít všemi důležitými fázemi při utváření svého postoje k vlastnímu tělu a výživě, což pak vede k nejrůznějším pozdějším poruchám. Za zmínku tady na webu určitě stojí rychlým vývojem přeskočená – cituji doslova: "fáze prasení".
Tak, a protože vidím, že jsem se celkem rozepsala, dnešní článek ukončím. Myslím, že určité doplnění nebo shrnutí dojmů z domažlické odysey ještě dokreslí svým příspěvkem Kristý…
Kdybyste měli nějaké dotazy nebo připomínky k článku nebo projektu obecně, napište:
Mějte krásné podzimní dny!