V pondělí ráno jsem se omylem probudila budíkem o hodinu dřív. Ani to mi ale nezabránilo přesvědčovat Kristýnu, že je dnes krásný den a že konference bude dobrá a že tam bude určitě wifi připojení.
Internetové připojení v místě naše ubytka totiž přes noc stále ještě nezačalo běžet. A Kristýna měla kromě skepse k wifině na konferenci i pořádnou virózu. Posnídala šalvějový čaj a paralen. Pobalily jsme saky paky a vrátily jsme klíče od ubytka manželu paní majitelky-důchodkyně.
„Včera večer přestal jít internet a pořád ještě nejde,“ upozornila ho Kristýna poměrně angažovaně. Já, pro změnu se skepsí k tomu, že by důchodci mohli rozumět wifi připojení, modemu a tak, jsem se líně obalovala do vrstev svetru, šály a bundy. Bylo mrazivé ráno. Na listech pelargonií se blyštěla jinovatka. Starému pánovi jsem věnovala pramálo pozornosti.
Ale to jen do chvíle, kdy řekl: „No my už jsme si řikali, že jste včera večer pracovaly dost, tak jsme ho vypnuli.“ Můj omráčený výraz by asi v tu chvíli vypálil díru do onoho papírku se zapsaným heslem k wifině.
Podle adresy konference, kterou se nám podařilo vygooglit ještě včerejší večer před odpojením, jsme se vydaly na samotný konec Domažlic. Kristý zavolala paní Vroblové, že se asi trochu opozdníme na starostovo slavností zahájení. Ta ji uklidnila, že konference přeci jen není tam, kde tvrdil google a tak jsme se vydaly opačným směrem. Dorazily jsem akorát tak včas, abychom ještě před začátkem stačily zveřejnit video nahrané předchozí noc na youtube. Ale ukázalo se, že Kristýnina skepse (na rozdíl od mých předsudků vůči technické zdatnosti důchodců) byla oprávněná. Teda, tak napůl.
V budově konference byla wifi.
Ale nikdo z organizátorů nebyl s to zjistit nám k ní heslo.
I sprintovaly jsme mrazivým ránem do centra Domažlic, abychom našly kavárnu s připojením k internetu. To nebyl tak lehký úkol, jak se zpočátku zdálo. Nakonec jsme ale přeci jen narazily na kavárničku, kde měli wifi, a to dokonce funkční wifi! Mělo to všem malý háček v podobě velkého smradu. Poněvadž kavárnička byla kuřácká, snad ryze kuřácká, protože jediné dvě osoby, které neměly zapáleno, jsme zůstaly my dvě. Vběhly jsme tam snad na pět minutek, udělaly symbolickou objednávku (já kapučíno, Kristýna vodu), zeptaly se na heslo k wifi, nahrály jsme video na web a fb a bylo hotovo. Poprosila jsem ještě paní za barem, aby mi kapučíno přelila do kelímku ssebou a vyběhly jsme (pěkně vyuzený jak po celonoční pařbě) opět směr dům seniorů, kde se již tradičně konala konference. Místní kavárenčtí povaleči na nás vejrali jak na přírodní úkaz, no člověk s notebookem v jedné ruce a kafem v kelímku v ruce druhé, to se vidí snad jen ve filmu.
Na konferenci jsme dorazily právě včas, abychom stihly dovyposlechnout první příspěvek.
(pokračování příště)