Letos, stejně jako loni, jsme obdržely pozvánku k vystoupení na konferenci Kdy(ž) je třeba prevence. Konala se pod záštitou občanského sdružení STOP PPP dne 12. října 2015 v Domažlicích.
Díky hlavní koordinátorce sdružení, paní Simoně Vroblové Váchalové, jsme rovněž v návaznosti na konferenci umístily v Domažlické nemocnici 2. etapu naší fotovýstavy s názvem Tělo může být nositelem problému, ale nemusí zobrazovat jeho intenzitu. Vernisáž této výstavy proběhla v neděli 11. října 2015. Jak hlásá krásný obr-buttonek pod záhlavím webu, výstava se koná do konce října.
Obou dvou akcí jsem se za projekt účastnila já a Kristýna.
To, co jsme během těch pár dní zažily, by vydalo bezmála na hutnější novelu. Nebo román. Pokusila jsem se to sepsat do kratšího útvaru na pokračování.
Čtěte!
Letos ovšem ani zdaleka ne všechno probíhalo hladce.
Prvním výbuchem bylo odřeknutí ubytování pro nás v Domažlicích, které nám bylo přislíbeno. Limitovány finanční i časovou tísní jsme obvolávaly ubytování v Domažlicích ještě den před odjezdem. Nemilý byl také fakt, že občerstvení na vernisáž v nemocnici jsme si musely zajistit samy (protože jsme si jednoduše nemohly dovolit nabízený medovník za 300,-, to je částka, která pro představu o situaci našeho projektového rozpočtu, tj. našich vlastních kapes, znamená právě třeba jednu ubytovací noc). Inu, napekla jsem a z Prahy dovezla slané i sladké pečivo. Dotáhla jsem i ovoce, kvalitní, lokální, prostě pecka. Naštěstí mě napadlo vzít s sebou i tác na jídlo. Což se ukázalo jako opravdu dobrý nápad, protože v nemocnici nám k tomuto nezapůjčili vůbec nic a dokonce i umrněné dva stolečky pro občerstvení nám odkudsi z hlubin nemocnice dostěhovala sama paní Vroblová později příchozí.
Jelikož vernisáž neměla mimo náš projekt žádnou propagaci, nedostavil se na ni téměř nikdo. Liduprázdno tam nebylo, přirozeně (přeci jen v neděli chodí do nemocnice za svými blízkými nějaké ty příbuzenské návštěvy). Ale i tak jsme si s Kristýnou říkaly, že by bylo opravdu trapné, kdyby nám bývala vyšla domlouvaná kapela s živou hudbou. Ale nevyšla. Ještě že tak. Mezi místními rekonvaliscenty by znamenala opravdu nezdravý rozruch.
Nerozházela nás ani hojná neúčast, ani zkoumavé a poněkud pohoršené pohledy paní zpoza recepce.
„Jo, tahle hrůza nám tu bude viset do konce měsíce,“ prohodila ke své kolegyni a mávla rukou k našim profesionálním fotografiím na luxusním černém fotopapíře.
Bude.
Protože jsme překonaly nutkání po pondělní konferenci fotografie sbalit a víckrát se v Domažlicích neukázat. Ale to bych předbíhala. Takže popořádku!
Prosklenou halou nemocnice zářily paprsky říjnového slunce a tabla s fotografiemi polonahých dívek v divných maskách vrhaly už prodloužené stíny, když se zástupem důchodců v pyžamech obdivujících naši odvahu čelit ppp, prodrala slečna L. z plzeňska. Doposavad si s námi v projektu pouze psala a potkat se s ní naživo bylo opravdu příjemné. Hodily jsme řeč na téma „jak lze opravovat život prohlodanej ppp“ a dohodly jsme se na možnostech spolupráce. Možná budou příště viset fotografie z projektu Na druhý pohled na domažlicku v nějaké příjemné galerii nebo útulné kavárničce. Pár tipů by bylo.
Když skončily návštěvní hodiny a hala se vylidnila, natočily jsme s Kristý krátké video, abychom zachytily atmosféru výstavy a navnadily váhající zájemce – jít na konferenci se vyplatí!
Pak jsme pobalily saky paky (a že jich bylo! Těžké krosny, velké archy papírů, zbytek nerozvěšených velkoformátových fotografií, zbytky pohoštění a téměř celý balík perlivých vod) a vydaly jsme se do ubytování sehnaného na vlastní pěst a náklady. Vymrzlé a unavené celodenním cestování a vernisážovou performancí jsme chvíli pobloudily po parkovišti u Penny marketu mezi sociálně slabšími (někdo by možná použil výraz: nepřizpůsobivými) obyvateli Domažlic. Pak jsme, hurá sláva, našly soukromé a skromné ubytování. Vskutku.
Paní důchodového věku se nám krásně udržovanou zahrádkou přibelhala otevřít branku a vpustila nás dovnitř do pompézně zatuchlého (někdo by možná řekl: retro) několika generačního domku.
Zaplatily jsme o stokorunu víc, než jsme původně počítaly, dostaly jsme na papírku heslo k wifi a nádavkem i instruktáž o zamykání jedněch dveří, druhých dveří a nakonec i zahradní branky. Doposud nepolíbené znalostmi o typu svého metabolického zažívání jsme si k večeři uvařily nudlovou polévku a (protože znalosti z medicíny přeci jen nějaké základní máme!) na naše pofrkávání a posmrkávání, bolekrk a kašel jsme si nachystaly zázvorový čaj ze zázvoru. Já jsem ještě svedla vítězný boj (obešlo se to bez opařenin) s neovladatelnou zastaralou sprchou (rozhodnutí umýt si vlasy jsem se radši rozhodla ponechat si přes noc projít hlavou). Daly jsme uploadovat video natočené na vernisáži na youtube, abychom vyhověly zvědavosti a nedočkavosti našich fanoušků. Žel!
Sotva že se hnedle po hodině video nahrálo, přestal jít internet a tak jsme se umístění videa na náš fb a web rozhodly odložit na druhý den ráno. Odstrčila jsem stranou peřinu s fleky (které rozhodně nebyly od zaprané krve, ale třeba horké čokolády, co já vim, že jo), zachumlala se do vlastní deky (jo, tu jsem si přivezla z domova), Kristýna zajela do vlastního spacáku a šlo se spát.
Ráno moudřejší večera.
(pokračování příště)