A když už jídlo nezabírá tak velkou část tvého myšlení, najednou máš hrozně moc času. Když celý dopoledne netrávíš pozorováním svého hladu, protože sis dala moc malou snídani, a upínáním se k obědu, najednou má dopoledne třeba 6 hodin. 6 hodin při smyslech a pocitech. Páni.
Jak s tím časem naložit? Jak s těma pocitama naložit? Najednou se můžeš soustředit. A přemýšlet. A „ostatní lidi“ to takhle mají vždycky nebo po většinu času? Páni. Když nad tím takhle přemýšlím, pociťuju závist, pocit nespravedlnosti, sebelítost. Tu lítost poslední dobou dost. Smutním nad těma promrhanejma létama. Oplakávám je. Pohřbívám.
Když se vrátím k vnímání času, tak ho mám teď víc. I energie. Pocitu vitality. Ale ještě pořád vnímám jídla jako mezníky dne. Ale „ostatní lidi“ v jistým smyslu taky, všímám si. Všímám si od tý doby, co se tolik nebojím trávit s nima čas. Dřív jsem se bála – zdánlivě kvůli jídlu. Když jsem s lidma, nevím, jak to bude s jídlem, protože to nezávisí jen na mě, každej se nachází v jiným aktuálním stavu, má jiný návyky a potřeby. A já měla iracionální panickej strach, že ostatní nepotřebujou jíst, nebo určitě ne tak často a tolik, kolik já. Že mi nebude dobře a budu hladovět. Dnešníma očima porozumění to vidím jako negativní vnímání toho, že nemám kontrolu nad situací. Ta potřeba kontroly. Plus strach, že o mě nebude postaráno na základě negativní zkušenosti z rodiny, kde jsem nedostávala, co jsem potřebovala. (Důležitý bod: JÁ SE O SEBE MŮŽU PŘECE POSTARAT SAMA. Teď už jo.) A všechno jsem performovala a „reflektovala“ skrze tělo a jídlo. Proč, to se asi nikdy nedozvím.
Díky stupni svýho rozvoje a terapii, která poprvé v životě opravdu hýbe věcma, rozumím víc a víc tomu, PROČ u mě začala anorexie a proč jsem tak dlouho zůstávala ve vakuu nemoci. Rozumím tomu mechanismu. Dlouhou dobu jsem mu nerozuměla. Ale PROČ jsem zareagovala zrovna takhle, to je jedno z mysterií lidský psychiky.
Takže teď už více méně všemu rozumím. Vyrovnávám se s příčinami vzniku nemoci a mého udržování v ní. Jsem v dloooooouhodobém procesu odpouštění, smiřování, akceptování, přijímání. Pracuju na odstraňování zbytkových mechanismů. Nebo ony tak nějak samy mizí, jde to ruku v ruce s celým procesem uzdravování. Ale čas od času se zase projeví. Ještě. Abych. nejásala. předčasně. Ve chvílích, kdy extrémně trpím absencí jakékoliv „jistoty“. Protože PPP je (byla?) moje jistota. Je to něco, co moc dobře znám, můj společník po mnoho let. Toho nemůžete nechat odejít jen tak. Učím se cítit. Na tom pracujeme intenzivně na terapii. A na tom je ještě mnoho práce.
Cítit v reakci na situaci, která se odehrává. V ten moment. Uvědomovat si, co cítím a proč to tak cítím. A naučit se na to adekvátně reagovat. Adekvátně, tedy ne (výhradně) jídlem. To jsem pochopila taky teprve nedávno, díky četbě Žen, které jedí za svitu luny (vřele doporučuju), holkám z projektu a terapii, že PPP funguje jako špunt na emoce. Prožívání něčeho by bylo zřejmě v dané životní situaci velmi náročné, proto nastoupí PPP. Kdybych si „neulevovala“ jídlem, musela bych být při své extrémní senzitivitě velmi smutná a zraněná, nebo spíše neustále znova a znova zraňována narušováním mých osobních hranic a neakceptováním mé osobnosti, která se odlišuje, ze strany rodičů. Tak nastoupila PPP, aby mě „ochránila“. Situaci u nás v rodině jsem ze svý pozice dítěte nemohla rozumět, natož kontrolovat a řídit, svý jídlo jsem zato mohla kontrolovat absolutně.
Děje se toho mnoho zajímavýho, jak se učím cítit. Mívám vyloženě návaly emocí. Nashromážděnejch a nezpracovanejch za léta, asi. Stává se mi teď, že jen tak bez přímé souvislosti s tím, co se aktuálně stalo, mívám strašlivou zlost. Ale strašlivou. Nebo smutek. Nebo euforickou radost. Chodím na dlouhý procházky odžít si svý starý emoce.
Taky se často divím. Všemu. Protože to vidím novýma očima. Divím se věcem na světě, život mi přijde jako neuvěřitelnej zázrak a mystérium. Pociťuju tíhu svobody a křehkost lidský existence. A uvědomuju si svou opožděnost v mnoha ohledech vývoje. Vzhledem k rokům uzavřenosti v sobě a vakuu PPP. To uvědomování si je velmi bolestivý, ponižující a legrační zároveň. Ale dá se to dohonit, tvrdí má terapeutka. Chci jí věřit.