Mám velmi citlivý radar na anorektičky. Funguje možná tak, jako to prý snad funguje mezi gayema, že se mezi sebou poznaj. Tzv. gay dar. Tak já zavádím pojem anorexic dar. Danajský dar ovšem.
Jistěže u velmi vyhublých dívek není nikterak obtížné přijít na to, že by mohly trpět anorexií. Někomu by to ale třeba uniklo. Třeba by si té jedné osoby mezi x desítkama dalších nevšimli. Nebo by si jí všimli, hlavou by jim proběhlo: „ta je ale hubená“ a tím by to skončilo. Mou pozornost upoutají VŽDYCKY. A dokážu rozeznat tu zcela typickou anorektickou vyhublost. Od vyhublosti jiné.
Omezuju se na čistě vizuální stránku a pouze na dívky, které procházejí fází vyhublosti. Potom ještě vnímám jídelní manipulace a divnosti. Ale to je zase jiná rovina, musím se s dotyčnými nacházet v jedné jídelní situaci, což je speciální kontext, který nenastává tak často. Vizuální aspekt je mnohem častější, stačí se nacházet a pohybovat mezi lidmi. Přemýšlím o tom pokaždý, když nějakou anorektičku potkám.
Dneska jsem jednu potkala na józe. (Bohužel – není to žádná vzácnost je potkat. „Bohužel“ se vztahuje k četnosti onemocnění.) Každé setkání ve mně vyvolá vlnu emocí. Ty emoce jsou různé, každopádně velmi intenzivní a s dlouhým dozvukem. Kdybych se je měla snažit identifikovat a popsat, jsou to: fascinace, odpor, láska, lítost a vztek.
Fascinace – nemůžu od nich odtrhnout oči. Chci je oslovit.
Fascinace jejich hubeností. Neubráním se vztahování na sebe. Taky jsem byla tak vyhublá? Taky jsem měla tu zvláštní melancholickou jiskru v oku? (Tou jiskrou si nejsem úplně jistá, jestli jsem si ji nepřimyslela.)
Fascinace ve smyslu udržení mé pozornosti. (Zatímco jsem se měla plně soustředit na imaginární svíčku v mé napřažené ruce, zapomenout na okolní svět a přiblížit se meditaci.)
Odpor. Odpor k tak hubenému tělu. Ale ten odpor se netýká té konkrétní osoby. K té se vztahuje další jmenovaný cit, láska. Odpor je k nemoci. Skrze to cizí vyhublé tělo vzpomínám na vlastní nemoc (pokaždý) a pociťuji odpor k těm vzpomínkám.
Láska. Chtěla bych tu osobu obejmout. Chtěla bych ji vyléčit.
Lítost. Je mi hrozně hrozně hrozně hrozně líto, že si ta osoba prochází, čím si prochází. Chce se mi brečet bezmocí.
Tenká hranice ke vzteku.
Chce se mi k ní jít a vypovědět jí můj příběh. Osciluji mezi předáním seznamu kontaktů na místa, kde by jí mohli pomoci a naléhavým výčtem všech negativ, který život s anorexií a po ní nese. Mezi – obejmu tě a laskavě ti pomůžu a – ty krávo, nekaž si život, do prdele! Bezmocnost. Co můžu, jakožto zcela cizí osoba bez jakéhokoliv vztahu k nemocné, dělat?