Souhlasím, že veganství a ekologický přístup celkově jsou důležitými cestami k udržitelnosti jinak značně neudržitelného života. Nesouhlasím ale, aby Matička Země byla důležitější než já a moje zdraví, a aby se ortorexie zaměňovala za zdravý životní styl.
Vždycky, když se s někým začnu sbližovat, ať už na přátelský nebo romantický rovině, mám potřebu mluvit o svý PPP, tedy z dnešního hlediska přesněji o mý historii s ní a mým aktuálním procesu uzdravování. Protože jsem s PPP strávila polovinu života!! Měla nepopiratelný vliv na můj vývoj. Bavíme se spolu téměř o všem, tedy podstatném, tedy pokud se nám chce.
Takže jaktože ne do prdele sakra ježiši kriste o tomhle.
Napsáno před pár měsíci po výzkumném skype–interview ohledně užívání internetu lidma se zkušeností s PPP. Přemýšlela jsem, co o povaze toho skypu vykládat spolubydlícímu a svému date.
A někdy při jídlech, která si vychutnávám a konzumuji je v kombinaci a množství mě potřebném a chtěném, bez jakýchkoliv jídelně směřujících divných myšlenek, si vzpomenu, kolik trápení jsem s tím měla a ještě někdy pořád mám.
Přibližně od Vánoc mám problémy se spaním. Je polovina května. Tedy se už skoro 5 měsíců pohybuju v jakémsi meziprostoru mezi bděním a sněním, životem a smrtí. A to jsem vždycky bejvala hardcorovej spáč. V těžkých obdobích jsem se do spánku utíkala, abych nemusela myslet. Že já bych mohla mít problémy se spánkem, no to by mě ani ve snu…
A když už jídlo nezabírá tak velkou část tvého myšlení, najednou máš hrozně moc času. Když celý dopoledne netrávíš pozorováním svého hladu, protože sis dala moc malou snídani, a upínáním se k obědu, najednou má dopoledne třeba 6 hodin. 6 hodin při smyslech a pocitech. Páni.
Jak se tak uzdravuju (teď už nepochybuju o tom, že to tak je, proto se to nebojím nazvat pravým jménem), pociťuju něco, co se hrozně těžko formuluje. Vždy to musí vyznít šíleně a banálně, ale je v tom pro mě esenciálně důležitý, životní perspektivu měnící objev. Kdybych to měla vměstnat do jedný věty, tak by to asi znělo takhle: "ŽIVOT NENÍ O JÍDLE". Heureka!!! To je objev ve 27 letech, vole. Jsem vděčná za to, že alespoň někdy. A o čem teda ale je?! Doprovázejí to pocity euforie i veliký zmatenosti.
Mám velmi citlivý radar na anorektičky. Funguje možná tak, jako to prý snad funguje mezi gayema, že se mezi sebou poznaj. Tzv. gay dar. Tak já zavádím pojem anorexic dar. Danajský dar ovšem.
Když jsem byla náctiletá, měla jsem problém s klukama. Teda takhle – měla jsem problém se
sebou ve vztahu ke klukům. Jak jsem byla vychrtlá, neměla jsem žádný prsa. To bylo v pubertě
mý velký trauma. A já si říkala, že bez prsou kluka mít nemůžu. Až budu mít prsa, budu moct mít
kluka. Naprosto vážně jsem uvažovala o plastický operaci. Moje psychiatrička mi dokonce
napsala doporučení, že by mi to z psychických důvodů pomohlo. Tím pádem by mi tu operaci
mohla minimálně částečně proplatit pojišťovna! Ty nejobyčejnější a tím nejlevnější implantáty.
Dokonce jsem byla v hlavním městě na konzultaci u chirurga. Nechal mě ohmatávat různý druhy
implantátů a vše vysvětloval a vyptával se na mou motivaci. Má schopnost argumentace i ono
lékařské doporučení ho přesvědčily. Měla jsem si nechat ještě čas na rozmyšlenou a pak se
objednat na termín operace. Z kliniky jsem vzala roha a nikdy jsem se tam už neozvala. Ani jinde.
Díky Bohu za ty dary.