Na druhý pohled

JAK NEBLÁZNIT Z OBLEČENÍ

Autor: Jana

Při všem tom potýkání se s mým tělem, jaké je, a při učení se brát ho jako takové, jsem si vytvořila pár bodů, který mi pomáhaj zůstat v kritických chvílích v klidu. Jak už nadpis napovídá, ty kritické chvíle často souvisí s oblečením...

Ráda bych teda řekla: nenechte se šikanovat módou, ale ani svým vlastním oblečením!

Jako všechno možný na naší krásné zeměkouli, i tenhle článek je hodně individuální a subjektivní. Vezměte si z něj pro sebe to dobrý, co vám bude k použití...

A jestli máte nějaký další tipy, napište je do komentářů nebo do mailu (info@nadruhypohled.cz). A klidně sdílejte. Jak by to asi vypadalo, kdyby se tehle článek dostal třeba do Cosmopolitanu vedle stránky "Módní hity týhle sezóny! Must have right now"? Co bych za nějaký dobrý rady v době svýho převlíkacího bláznění dala.

1) Oblečení slouží mně, ne já jemu
Neexistuje, abych se podřizovala oblečení. Ať už v hubnutí do kalhot, anebo "vydržováním" toho, že mám na sobě cokoliv nepohodlného (kalhotový člověk by se neměl nutit do sukně a šatovej člověk by "to" přece neměl zoufale vydržovat v džínech jenom proto, aby byla změna).

 

2) Oblečení neni člověk
Nic mu nedlužim. Pokud mám k nějakýmu kusu oblečení "vztah", asi to neni uplně košer. Anebo pokud k nějakýmu kusu oblečení dokonce pociťuju závazek, jakousi povinnosti ho nosit, je to hodně špatně. Oblečení není vaše kamarádka. Fakt ne. A ani to tričko, který vám kamarádka/máma/tetička dala neni daná osoba a nemusíte si vyčítat, když ho dáte pryč, protože vám nesedí nebo se vám nelíbí. Můžete ho klidně hodit do popelnice, nikomu to neřekne a nic vám nebude vyčítat. A neni to škoda. Vaše psychická rovnováha je nesrovnatelně podstatnější.
(Já bych se teda na tohle místě přimlouvala za to, abyste to oblečení případně dali spíš vedle popelnice, aby ho někdo mohl někdo potřebný případně ulovit.)
Oblečení není poklad a není potřeba ho schraňovat anebo shromažďovat. Když si nejsem jistá, že daný kousek bude fajn a že ho budu opravdu nosit, nechám ho tam a nekupuju si ho.

3) Velikost na cedulce je fikce
Věděli jste, že se každoročně veliká hromada oblečení z uplynulé sezóny, co se neprodalo, vezme a jsou mu přešity cedulky stylem: z eMka je eSko? Je to dokonalý marketingový tah. Ženy si rády koupí tričko, na kterém je cedulka s menší velikostí, než jakou měly vloni! Je to manipulace. Jenom blázen by na těhle měřítkách stavěl svojí sebehodnotu.
Taky určitě víte, že eSko v HMku nebo Zaře není totéž co v CA nebo Lidlu. A taky že se sem lifruje spousta levnýho oblečení z Číny. Evropanka se do asijskýho eSka vměstnává dost těžko, možná proto, že je o dvě hlavy vyšší (a proto je jasné, že bude i širší, aby proporce lidské postavy zůstaly zachovány)...?

4) Cedulky je lepší hned odstříhnout
Zruší se tím snáz propojení svojí osoby s nějakým domnělým měřítkem. A když vám ty kalhoty přestanou sedět, jsou to jenom kalhoty, který vám už prostě nejsou. Což je rozdíl oproti: áááá, konec světa, je mi malý už i eMko, co budu dělat?!

5) Základní kousky jsou základ
Tričko v neutrální barvě, černé silonky, halenka, co se dá vzít ke všemu a dobře se kombinuje a tak dál (doplň podle svýho)... Když budete mít dost neutrálních základních kousků, oblečení se vám bude líp kombinovat a budete míň ve stresu. Taky je pravděpodobný, že vínový tričko vás nevypsychuje tolik jako průhledná růžová romantická halenka s volánama.
 

6) Spodní prádlo je základ

Dost dlouho jsem si na sebe neuměla koupit správný spodní prádlo a tím nemyslím vzletný problém třicátnic, který řeší, jestli je tohle ta správná velikost a tvar košíčků pro jejich poprsí (a tim tenhle problém nechci vůbec zlehčovat!).

Neuměla jsem si na sebe koupit ani spoďáry. Jednak jsem na dlouhou dobu zamrzla v puberálním období, kdy jsem si kupovala vtipné a cute obrázkové spoďáry (třeba s žirafou, kočičkama, nápisama...). Což samo sobě nemusí být vůbec tak hrozné. Hrozné to je, když nemáte žádné jiné "standartní" kalhotky, ve kterejch se můžete svlíknout před doktorkou. Další hrozný problém je, že obrázkové funny spoďáry se vyrábějí především v dětských velikostech, takže se mi zákonitě postupem času začaly zařezávat do zadku. A pak když jsem viděla regulérní dámské spodní prádlo, připadalo mi nejen usedlé, ale taky velké. Zafixovala jsem si ke svojí osobě malou velikost, do které jsem se snažila natlačit a byl to jen další zdroj frustrace a podnětu k hubnutí (a v případě zadku k obligátnímu "zpevňování", protože jsem si asi myslela, že když budu mít hýžďové svaly jako z oceli, kalhotky se mi prostě zařezávat nebudou).

Pozdějš se mi v akční fázi mýho uzdravování dostala do rukou kniha Caitlin Moranové Jak být ženou. Část týkající se spodního prádla mě hodně oslovila a nakopla mě k tomu, že si budu kupovat radši spodní kalhotky, co mi budou větší než menší. Už žádný škrtiče! A bavlněný. Jako jo. Copak se účastnim soutěže miss nebo kýhovýra, abych musela způsobně nosit krásné krajkové sexy prádlo?

 

7) Moje spodní prádlo je jenom moje

Tím jsem se dotkla dalšího bodu, který úzce souvisí s (ne)klidem ohledně vlastního těla. Moje spodní prádlo je jenom moje. Nosim ho já, a proto je naprosto zásadní, aby mi vyhovovalo. Když nosim bavlněný spoďáry, cejtim se mnohem líp, než když mám krajkovaný poloprůhledný kalhotky (protože jsou umělý, víc škrtěj a maj naprosto pitomej šev uprostřed). Hodně se mi ulevilo, když jsem si s přítelem vyjasnila, že já prostě nejsem tangovej typ a "promiň, už se do toho kvůli tobě nebudu nutit". A bylo to v pohodě. Kvůli stresu z toho, jak by můj zadek v těch tangách měl vypadat a jaký workouty budu muset cvičit, jsem stejně moc chuti na sex neměla, takže na tom spíš vydělal.
 
Dvojnásob to (moje spodní prádlo je moje) platí o vysloveně erotickém prádle. Neřikám, že je špatný. Špatný je, když se ocitnete v situaci, kdy ho máte na sobě a ani nevíte proč. Nebo víte - nějaký to vágní: "protože jsem ho od něj dostala k Vánocum", anebo "protože můj miláček to miluje když se se mnou takhle miluje".
Cóóó?

A naopak. Někdy žena potřebuje a chce se cítit krásná (ale ze svojí vůle a pro radost, ne z nějakýho nevyřčenýho imperativu). Proto je fajn, mít přeci jen nějaký ty pěkný černý kraječkový... anebo si dopřát soupravu, kdy podprda ladí s kalhotkama. Ale je potřeba vědět, co proč dělám a jak se v tom doopravdy cejtim.

Jo a dobrý spodní prádlo za to stojí. Za tu cenu, myslim. To byla další z chyb, co jsem dělala - snažila jsem se na sobě šetřit a tak moje spodní prádlo bylo z blbejch materiálů anebo z něj po druhém vyprání lezly gumičky nebo zrezlé kostice. Neřikám, že musíte hned běžet do speciálního obchodu. Spíš myslim, že je někdy lepší si koupit dobrý nový spodní prádlo namísto krásný módní halenky.

 

8) Outfit "tutovka"
Když jsem se ještě hooodně potácela ve tmách ppp, byla jsem schopná se před odchodem z domova i třeba desetkrát (bez nadsázky) převlíknout. I můj naprosto (skoro letargicky) klidný přítel z toho šílel, a to bylo nic ve srovnání s tím, co jsem byla schopná s oblečenim před zrcadlem při odchodu vyvádět, když nebyl doma. Ke cti mi neslouží ani to, že to byly tak strašné záchvaty "ve všem vypadám divně", "v tomhle jsem tlustá", "tohle mi dělá divný ruce", "k tomuhle nemam vršek", "v tomhle si o mně budou myslet, že jsem kráva", že jsem se několikrát dostala do stavu, že jsem nakonec nebyla schopná vyjít ven z domu vůbec. A to i v případě, kdy jsem fakt "musela", prostě jo, zatáhla jsem kvůli tomu i pár školních seminářů, setkání s kamarády... Jako nejlepší prevence těhle stavů se mi osvědčilo mít v záloze "tutovku". Prostě jeden jedinej univerzální outfit, kterej si můžu oblíknout, i kdybych se cejtila nejhnusnějš na celym světě, a jít. Důležitý je, že je to poměrně neutrální oblečení, takže ho můžu mít relativně kamkoli a HLAVNĚ se v tom cejtim pohodlně a bezpečně. Najděte si to svoje, stačí jedno jediný. Můžou to bejt černý šaty stejně jako bílý triko s džínama. Někdy se prostě přihodí den, kdy ráno vstanete a už nemáte tu odvahu, co jste měli večer, když jste si chystali svůj nový odvážný experimentální ohoz. A už neni čas řešit kombinace a roztáčet kolotoč hysterie "v tomhle jít taky nemůžu", je čas akorát tak "něco na sebe hodit a jít", nebo vám ujede autobus. 

9) Takhle vypadá lidský tělo

To si opakuju ve zkušebních kabinkách, kdy pod umělo-světelným drobnohledem vypadám ve svých očích úplně nemožně. Tuhle pupínky, tamhle rozkydnutost pokrytá celulitidou, kde se vzal tu se vzal novej špek.
Lidský tělo není dokonalý a není určeno na ozdobu. Má spoustu funkcí, ale snažit se z něj udělat dekorativní předmět, to je hloupost. Kdysi jsem se o to snažila a neni to zas tak dávno. Pořádnou facku mi dala lékařská přednáška o popáleninách doprovázená četnými drsnými fotkami a ještě drsnějšími životními příběhy. Kupříkladu ten o paní, které při dopravní nehodě kyselina rozleptala tvář a kromě obličeje přišla i o zrak, uši a nos... a po té šílené několik hodin trvající záchranné operaci na sále jí nezbývalo než se vytrvale modlit, aby se jí její dvě malé děti nezačaly bát, aby se vůbec mohla vrátit k nim domů...

To že moje tělo vypadá jako lidské tělo, to je dar. A co teprv že vypadá jako ženské tělo, no to je úplně báječný!

Takže nějaký oblečení, co jako. Pojďme se vrátit k tomu původnímu: oblíkám se, aby mi nebylo zima.


Anebo jak řikaj babičky: aby ti netáhlo na ledviny, děvenko.
:)




 

Přidat komentář
|
Zobrazit komentáře (1)
| Nahoru ▲


#1 kristý

Moc děkuju za tenhle článek. Mám rozepsáno na podobnou notu, ale tak jak jsi to shrnula v těch bodech --pecka! A to s tím spodním prádlem - úplně se mi vybavil náš rozhovor:-)

Skrýt komentáře